Probudila mne až ostrá záře slunce. Chaotický vír snů se rozplýval v nicotu, ale něco zůstávalo. Něco, co stálo mimo sny. Na dně mysli ulpělo jakési vědění. Nebyla to jen domněnka, neuměl jsem to vysvětlit, ale byla to jistota, že Amiai se nachází kdesi nablízku. Nikdy jsem nic podobného nezažil, abych to mohl k něčemu přirovnat a nějak to popsat.
Od vchodu v ohradní zdi přicházely dvě postavy. První byl strážce pohřebiště, druhým byl Šesep-anch Horův sluha, nesoucí koš s jídlem. Usmíval se a rovnou zanesl věci dolů do pohřební komory. Opětoval jsem jeho úsměv a sestoupil za ním dolů, rozsvítil lampy a zahleděl se na plody práce uplynulého dne.
Dlouho jsem tak pozoroval ty plytké, nanicovaté výjevy. Sluha mezitím odešel a můj úsměv z tváře zvolna mizel. Prázdnota a faleš, okopírovaná z bezduchých předloh, nesčíslněkrát již použitých, mi náhle odhalila, jak opovržlivě jedná Šesep-anch Hor, když jej práce na vlastním místě věčného spočinutí zajímá méně než pohár kořalky v nálevně. Nepochopitelná lhostejnost k věcem pro Egypťany tak zásadním, mizerná kvalita připravených omítek a má marná snaha najít v té práci nějaké uspokojení, nevysvětlitelný zmatek ze zážitku této noci, to vše ve mně vzkypělo jako překvašený rudý nápoj, i zaklel jsem a mrštil vší silou dřevěným hladítkem proti tváři bohyně Hathór, v níž nebylo božského zhola nic. Úder odrazil okraj rohaté koruny a čelo i s okem, kus omítky velikosti dlaně se rozprskl po kamenné dlažbě. Tělo bohyně přeťala puklina, zabíhající až k pasu. Celá ta plocha omítky se odchlípla a odklonila na prst od zdiva. Teprve nyní jsem si uvědomil, že následky svého výlevu zlosti budu muset beztak opravovat já, nechci–li se ovšem sebrat a opustit nadobro oázu Ta-še jako uprchlík.
Jenže zvířený prach se před mými zraky rozptýlil a v rozbitém obraze zazářila oslnivě zlatá žluť. Nevěřícně jsem popošel blíže a srdce mi vystoupilo až do hrdla.
A pak jsem ve chvatu odtrhával uvolněný plát omítky, a další a další kusy, a šlo to snadno, omítka byla ještě horší, než jsem si myslel. Zlatý sluneční kotouč, pečlivě vyvedený v nejlepších barvách a zahlazený leštěnou voskovou emulzí, rozpínal své paže do široka a dotýkal se jemnými prsty modré královské koruny na hlavě ženy ušlechtilých rysů. Její ruka ležela v dlani se štíhlými prsty kohosi dosud zakrytého. Sebral jsem dřevěný tlouk a udeřil do omítek s nápisy, jednou, dvakrát, třikrát. Pak jsem se chopil bronzové škrabky. Mizerná ošizená omítka snadno odpadávala od spodní tvrdé a výtečně zhotovené vrstvy jako slupky zaschlého bahna ze hřbetu hrocha. A já s vytřeštěnýma očima jen zdvihl lampičku do výše, neboť v jejím mihotavém svitu se objevil úchvatný výjev, vyhlazený jako kov.
A tak se zbytky Usíra, Hathory a Šesep-anch Hora, svatých textů a magických formulí kupily v prachu, zatímco do záře lamp ožívala překrásná lesklá malba provedená mistrovskou rukou. Vznešená královna se držela láskyplně za ruku se štíhlým králem jemného, dívčího vzezření, u nohou trůnu si hrály malé princezny a v průhledu do zahrady se pásly něžné antilopy. Vedle trůnu stál muž, jehož podobu nesetřel ani věk, i poznal jsem jej okamžitě, neboť provedl svou vlastní podobiznu s obdivuhodnou věrností a elegancí. Za ním, držíc jej za ruku, stála tatáž dívka, ó bohové, jejíž tvář jsem obdivoval v mozaikách zapomenutého pouštního města. A nemohl jsem ji už nazvat Amiai, i když podobnost byla úžasná, neboť jsem konečně pochopil, že se jedná o zcela jinou ženu. Ostatně nápis prozrazoval i její jméno, o němž mluvil Isesibaf: Chekeretaton.
Počkal jsem, až se můj dech zklidnil, a pak jsem co možná nejlhostejněji vyšel z hrobky ven. Zavřel jsem provizorní dřevěný vchod a strážci pohřebiště sdělil, že si musím odběhnout pro něco na tržiště. Hned za branou jsem se už dal do běhu, nedbaje udivených zraků lidí, do kterých jsem vrážel, až jsem vskočil na palubu nejbližšího plavidla u břehu Velkého tržiště a nechal se za mosazný plíšek vysadit na písečný jazyk ostrůvku Na hrochu.
Všude okolo se vlnilo přerostlé rákosí, prorůstající hromadami trosek. Zbytky vyřazených plavidel se vršily bez řádu přes sebe, přičemž horní vrstvy pozvolna zatlačovaly spodní do bahnitého dna. Mezi poloshnilými papyrovými svazky a podlážkami palub stoupaly a klesaly nahromaděné nánosy vzpěněného slizu z blízké papyrové dílny a pach rybiny se zdál být nesnesitelný. Rozrážel jsem nohama houšť travin a vstoupil rozpadlými dveřmi dovnitř. Na kamenné podlaze přízemí ležely keramické střepy a kusy rozpadlého nábytku. Mé kroky se rozléhaly prázdným prostorem jako údery do bubnu.
„Šesep-anch Hore!“ zvolal jsem hlasitě. Prošel jsem prostor sem a tam, nahlédl do několika přilehlých místností, a pak jsem zamířil k úzkému kamennému schodišti do vyšších pater.
„Smrad jako by se tu Sutech vysral, že?“ zazněl mi shora vstříc posměšný hlas. „Došly ti barvy, proviant nebo nápady? Nebo snad zlato? Dej pozor na střepy, tvé lehké sandály tě neochrání. Ale patro domu jsem už nechal uklidit, opravit propadlý strop a položit novou podlahu z pálených dlaždic.“
„Nezajímá mne nyní tvá podlaha ani strop, Šesep-anch Hore,“ přerušil jsem jeho rozšafnou litanii. „Zajímají mne stěny! Stěny tvé pohřební komory! Proč jsi nechal pokrýt nádherné dílo svých rukou špatnou omítkou a špatnými obrazy, tomu rozumím! Jednou by ta úmyslně ošizená vrstva v tichu hrobky opadala, a tvůj sarkofág by stál obklopen úctyhodným dílem, které ovšem při pohřebních obřadech nesměli nikdy spatřit kněží a obřadníci. Tvůj záměr jsem pochopil dobře. Ale jednu věc bys mi mohl vysvětlit!“
Sešel dolů, zastavil se na krok ode mne a jeho tváří zmítaly protichůdné pocity. Odkopl zbytek džbánu u svých nohou ke stěně, kde se roztříštil. Pak jako by z něj nastřádaný tlak nějak unikl. Zhluboka se nadechl a zvedl oči k rákosovým trsům trčícím z rozbitého stropu.
„Mohl jsem si to myslet, že se to stane! Nakonec, nejsou všechny věci už nějak určeny? Neřehotají se bohové za závěsem našeho vnímání lidské slepotě? To, co tě přivedlo k Isesibafovi, přivedlo tě asi i do mého života! Pochopil jsi můj záměr vskutku správně. Odpusť mi tedy, cloumá-li tebou hněv. Budeš však ochoten ty omítky opět opravit? Nechci to už nikomu jinému objasňovat. Nad zvýšenou odměnou nedumej, nepřijdeš zkrátka. Ale ty …. co ty jsi chtěl ode mne vysvětlit? Co tě zajímá na člověku jako jsem já, ty podivný, přepodivný Kagemni z Venesu, který ses v Labyrintu setkal se samotným Sokarem a vrátil ses živý zpět?“
Žádné komentáře:
Okomentovat