středa 15. dubna 2009

POSLEDNÍ Z FARAONOVY DRUŽINY


Ukázka z kapitoly

Krvavé dny v Pylu


Princ se netrpělivě vztyčil a řekl:
„Brísee! Musím nyní pospíšit do jednací síně, abych mohl zdvihnout hlas proti Enareforovi, bude-li žádat své soukmenovce v radě o věci příčící se hrdým tradicím rodu Lelegů! Jen si vezmu dvoubarevný plášť se zlacenými opánky, abych dal všem najevo, že o svých právech nepochybuji. Posečkej zde na mne a bez ostychu osvěž své tělo i mysl mou koupelí, neboť by beztak vychladla. Škoda, že do rady nesmíš vstoupit se mnou!“
Shodil svůj mědí plátovaný válečný oděv a tunikovou košili, odložil na lavici i svůj meč. Velká trifylská rada se scházela vždy beze zbraní. Jen v bederní roušce se ztratil do zadních komnat vzít si oděv, který je hoden prince.
Odložil jsem svůj propocený oblek i s opaskem do prázdného koše na prádlo a přistoupil ke kádi s horkou vodou, navoněnou aromatickými oleji. Odklopil jsem dřevěné víko a pomocí lavice přelezl okraj. Několik okamžiků jsem uvolněně odpočíval v ještě pářící se lázni. Pak, abych smyl prach a štiplavý pot i z vlasů, pohroužil jsem se s úlevou pod hladinu, vynořil se, nadechl se znovu, opět se ponořil, a zvolna s požitkem stoupal vztlakem vody, jako by vše ztratilo svou tíži. Tu jsem zaslechl klapnutí dveří. Ialmenos se asi ještě vracel. Chtěl jsem se vynořit, ale vzápětí se setmělo. Hlavou jsem narazil na přiklopené víko. Mému tlaku vzdorovalo protitlakem. Pod vodu ke mně dolehly neurčité a zmatené zvuky. Neměl jsem dechu už ani na okamžik. Neuvěřitelně zrychlené myšlenky nedovolily, aby se mne zmocnil smrtelný děs. Víko shora někdo zatížil a mezi dubovou deskou a hladinou nebylo ani na prst vzduchu, neboť jsem i tak z lázně vytlačil dost vody na keramickou podlahu. Srdce se mi z nedostatku dechu zběsile roztlouklo do posledních křečovitých záchvěvů. S nehty zaťatými do dřeva kádě jsem cítil, že mi hlava puká a voda se dere do úst, nosu a uší, aby mne strhla do černých a studených podsvětních proudů. Nějak jsem se uvnitř natočil a nohama se vzepřel o stěnu. Nikdy jsem snad nevyvinul tolik sil naráz jako nyní, možná i paže ochranných bohů zesílila můj tlak. S posledním úderem srdce se náhle ozval praskot, světlo protrhlo vybuchující vodní spoustu mezi tříštícím se dřevem. Prasklá bronzová obruč zadrnčela a udeřila mne do ramene. Kdosi se mihl v pádu mezi padajícími troskami, ale bleskurychle se zas vztyčil. Proti mně stál s nepopsatelným výrazem ve tváři Neoptolemos. Ustoupil o krok, ale jeho ruka nepouštěla víko, jako by to byl štít. Voda se valila proudem po dlažbě, narazila na zeď a vzpěněná vlna se vracela zpět.
Neoptolemos se vzpamatoval o chvíli dříve a beze slova se na mne vrhl s bronzovým mečem. Co všechno se mi prohnalo hlavou v tu chvíli! Neoptolemos nezastíral nic a mně rázem bylo jasné, že se jednalo útok na Ialmena a že on mne odtud nesmí pustit živého. Šlo mu jen o to jedno, zabít mne rychle a beze svědků. Pudově jsem nastavil ráně dřevěný úlomek lázně a odrazil první útok. Neoptolemos na mokré dlažbě poněkud zavrávoral a já jej uchopil za ruku s mečem. Snažil jsem se ji oddálit od svého nahého těla a zkroutit do strany. Soupeř se pokoušel zasáhnout mne nohou do citlivých částí těla a já se kryl jak se jen dalo. Souboj byl bezhlesný, ani jeden ani druhý jsme si nebyli jisti, kdo by na volání o pomoc přišel a na čí stranu by se postavil. Ta nelítostným zápasem zrůzněná tvář mi prozrazovala, že soupeř napíná veškeré své životní síly. V syrovém strachu o život jsem zesílil svůj protitlak na doraz. Neoptolemos se zčistajasna natočil nabok, nastavil mi nohu a vrazil do mne ramenem, abych ztratil rovnováhu. To se mu povedlo, ale kratičký okamžik stačil k tomu, abych jej při pádu udeřil temenem hlavy do tváře. Nepouštěl jsem své sevření. Vyjekl a padal se mnou na mokrou dlažbu, a i já náhle ztratil orientaci. Hrozná chvíle trvala možná krátce, možná dlouho, nevím. Všechny smysly jsem soustředil jen na sevření. Náhle jsem nohou porazil lavici s Ialmenovými věcmi a o dlažbu břinkl jeho meč. Znenadání se ocitla v mé ruce rukojeť, a protože bronzová čepel byla nebezpečně blízko, bodl jsem bez rozmýšlení. Neoptolemos strnul a zmalátněl. Odskočil jsem od něho a on se sesul na zem. Voda na dlažbě sytě zrudla.
V první chvíli jsem naprosto zdrcen usedl na lavici a snažil se v hlavě najít nějaký záchytný bod. Vzápětí jsem ve zmatku vyskočil. Nemohu zde zůstávat, musím ihned za Ialmenem. Neoptolemův úkol byl jednoznačný, jen přišel právě ve chvíli, kdy jej zmátl Ialmenův oděv vedle kádě. A Neoptolemos nejednal sám za sebe, byl jen služebník láwagetův. Rychle jsem se oblékl, zapjal opasek a s taseným mečem v ruce vyběhl na chodbu, ale nad schodištěm jsem se zastavil. Zdola vnikalo do vstupní síně světlo z nádvoří spolu s mísícími se zlobnými hlasy a narůstajícím lomozem. Zaslechl jsem hlas Kretheův:
„Kdo vůbec jsi, že se stavíš do cesty Lelegovi? Během výpravy za kostmi našeho předka jste se roztáhli po paláci královny Láothoé jako štěnice! Proto zavři svou páchnoucí hubu, Lapithe, a nenuť mne ke zvracení. Můžeš se pyšnit jen tím, co jste ukradli!“
„A co dokázali Lelegové? Prohlašují Daidala za svého předka, ale kdo byl Daidalos? Athéňan z rodu Erechtheovců, který se jen vyspal s nějakou leležskou holkou!“ křičel kdosi. “A za gynaikokracie Lelegů se území Trifylského Pylu spíše zmenšilo a do země se natáhli kdejací Foiničané, Egypťané či Dórové, kteří sem zavlekli své nepravé bohy! Tím jen popudili Poseidáóna a on odvrátil svou přízeň od trifylských Achajů! Proto před kmenem Lelegů mohu jen otřít svou škorni od dobytčího lejna!“
Kretheův hlas se zdvihl o tón výše:
„A jakého héróa máte vy? V době, kdy Lelegové tepali zlaté šperky a krášlili stěny královských paláců, vy jste hatlali v dížích kozí sýr a vtírali si do vlasů vlastní sračky proti breberkám! Kdo z Lapithů ovládá písmo? I Enareforos stěží nasmolí své jméno na tabulku! Oháníte se Poseidáónem, ale sotva vyplujete na moře, narážejí vaše lodi na sebe jako opilé! Jste prý bojovníci? Když tě udeřím do tváře, nezmůžeš se ani na to vypustit poděšený pšouk!“
Následovala mohutná rána a třeskot kovu a dřeva. Kdosi vykřikl pisklavě:
„Ialmenos, ten nemá na trůn nárok, ledaže by dělal Enareforovi děvku!“
S těmi slovy ze mne spadlo ochromení. V náhlém popudu jsem skočil zpět, rychle navlékl zabitému Neoptolemovi Ialmenův plášť a opasek, i jeho kožené kamaše a mědí vykládaný oděv. Pak jsem vyzdvihl bezvládné tělo do okna, převalil je přes poprseň a shodil na dvůr. Zaduněla tlumená rána.
V odpověď zaburácel jásavý, vítězný řev a desítky nohou rozezvučely hlavní schodiště. Vřava se blížila do hlavní sloupové síně. Oknem jsem na nádvoří zahlédl stát Enareforův válečný vůz zdobený zuby žraloků.
Vyběhl jsem nad schody a pode mnou už zuřil boj. Schodištěm vystupovali pozpátku moji druhové a jejich bojovníci, zatlačováni přesilou mužů, nejspíše členů láwagetovy gardy, byť jejich odění mohlo patřit komukoliv. Skírón s Kretheem těsně vedle sebe hájili střed schodiště proti trojici ohromných chlapů se sekyrami. Dva z nich leželi pod schody, sraženi šípy lučištníků, kteří se zde uvnitř chápali svých mečů. Nápor zespodu sílil. Dva muži se zdobením Lapithů na pláštích právě srazili k zemi Kókala. Skočil jsem mezi ně a ranou meče napříč jsem přeťal násadu sekery jednoho z nich. Oba se káceli zpět, ale tlak je nepustil. Do hlavního vchodu se vevalili další ozbrojenci, jedním z nich byl sám Enareforos. Drali se bezostyšně přes mrtvé a zraněné a bylo jich nejméně třikrát tolik co Lelegů.
V tu chvíli se nad schodištěm ozval silný hlas, vyzývající k zastavení řeže. Sarpedon s Wedaneeem stáli po levici i pravici Ialmena, za nimi se srotili další členové rady, hekwetové i starší všech rodů. Enareforos se tváří v tvář velekněžím a šlechticům zarazil.
„Prokletá to byla věštba!“ vykřikl Ialmenos a zakryl si tvář pláštěm. „Opravdu tedy bohyně přijala lidskou oběť a opravdu se dnes mísí krev Lelegů i Lapithů, nikoliv však ve jménu zrození, nýbrž ve jménu smrti. Artemis Diktynna ví, jak si to nepřeji! Jsem slabý, nedokáži silou slova to, co dokázali Encheliáwón nebo sofos Kyknos. Ale rada se právě usnesla, Enarefore, že neporuší tradici matriarchální posloupnosti, a já jsem tedy následníkem trůnu a stanu se wanaktem poté, co pojmu za ženu dceru z rodu megarských Lelegů. Tímto tedy přikazuji vojákům, kteří zde pozvedli zbraně na místech královských, aby se rozešli na svá stanoviště a hlídali klid Trifylie jako doposud. Proč zde je vůbec můj bratr ve zbrani, nechť to vysvětlí radě!“
Enareforos se znepokojeně ohlédl. Za vraty na vnějším nádvoří bylo vidět velikou skupinu mužů, ozbrojenou silnými luky. Bylo jich přes padesát a vedl je mohutný Triops.
Enareforos se uklonil radě a pravil:
„Právě jsem přijel, neboť zvědové mi vzkázali, že hrstka dórských lupičů vnikla do hradu. Teprve teď se rozhlížím, jaký zmatek zde vypukl, asi nedorozuměním! Vidím však, že stateční daidalští plavci již mají situaci pevně v rukou!“
Poněkud poplašeně se rozhlédl po svých gardistech, kteří se k němu pomalu řadili.
„Není však možné,“ pokračoval, „aby se rada usnesla na tak závažném rozhodnutí neúplná! Vím, že ještě několik hekwetů z rodu Lapithů a Pelasgů je na cestě od svých strážních oddílů na pobřeží, a také já bych měl být přítomen. Rovněž jsou pozvání vyslanci Néleovců z Messénie a ctihodní Lapithové z Élidy, neboť se živě zajímají o budoucí osud našeho království. Jsou to, koneckonců, naši nejbližší spojenci!“
Členové Shromáždění okolo dubu i velekněží sestoupili po schodech na nádvoří. Několik mužů odklízelo padlé. Ošetřovali zraněné a odnášeli je do budovy. Zanedlouho se celá rada, asi padesátičlenná, přesunula na nádvoří. Někteří se rozhlíželi po stopách srážky, ale kromě několika krvavých skvrn u schodiště bylo už všechno záhadně rychle odklizeno. Ialmenos nás vyhledal očima, jak jsme tam stáli ve skupině semknuti dosud se zbraněmi v rukou, a promluvil k davu:
„Příchodu hostů a chybějících mužů pochopitelně vyčkáme. Ale rada by neměla zapomínat, že to byli právě megarští a athénští Lelegové, z jejichž frátrie vzešel Daidalos, a oni byli i původními zakladateli messenského Pylu. Lelegové rovněž stáli u zrodu slavné Sparty! Ještě dříve sídlili na ostrovech Samu a Chiu, kde je chránil sám bůh Poseidáón. Ještě předtím.....
Všichni jsme věděli, že Ialmenos je schopen o původu kmene hovořit nejen s láskou a zanícením, ale také neskutečně dlouho. Přerušil jej posel, který oznámil, že od rána do přístavu připlula loď z Élidy, kromě několika lodí z Egypta a Kréty. Dal se tedy brzy čekat příchod élidských Lapithů. Enareforos se vztyčil a využiv této odmlky, řekl:
„Nesklízejme obilí, které už je poskládáno v sýpce. Jestliže došlo ke sporu, lituji toho, a doufám, že rada najde smírnou cestu, přijatelnou pro všechny, a nejvíce pro Trifylský Pylos. Ve všech hradech Peloponnésu na severu vládnou muži, v Mykénách, Tírynthu, Argu, Orchomenu a dalších královstvích. Netrvám na změně tradic, ať rozhodne shromáždění, ale neměli bychom lpět na něčem, co se snad přežilo. V Řecku nyní žije mnoho kmenů a národů, o nichž jsme donedávna ani neslyšeli. Přinášejí k nám své vlastní zvyky a tradice, a někdy i umění, které budí údiv.“
Enareforos se podivně, trochu křivě pousmál a vyňal něco z vaku, který mu podal jeden z jeho gardistů. Byl to v bílé tkanině skrytý oblý předmět, tvarem jako velký ovocný plod. Popošel k nám blíže a se smírným výrazem se obrátil na zachmuřeného Lehennu:
„Právě plémě Tyrsénů proslulo obdivuhodným uměním, které je jiným národům upřeno. Vaše smysly jsou jemné jako pyl kyklamínu a ostré jako syrská dýka z modrošedého kovu. Pronikají závoji neviditelných věcí a mají blízko k božským věděním. Mýlím se snad, Tyrséne Lehenno?“
Přímá Lehennova tvář se poněkud vyjasnila, ale pravil obezřetně:
„Jsem Tyrsén, tudíž cizinec mezi vámi, byť mne děti Lelegů přijaly mezi sebe, a mé slovo tedy málo znamená vedle slova Ialmenova, Daddeiova nebo Bríseova. Vděčnost je však ctností, ke které se hrdě hlásím, a můj meč zůstává mečem Lelegů, chceš-li slyšet toto, Enarefore.“
Láwagetás upřel na Tyrséna pronikavý zrak a přátelsky podotkl:
„Nepochybuji o věrnosti statečných bojovníků ze zámoří. O jejich výjimečných schopnostech jsem však jen slyšel a nikdy neměl možnost se přesvědčit. Může jejich jasnozření třeba znovu připomenout tvář někoho, kdo již odešel do Hádu?“
Srocení bojovníci i členové rady se nepokojně zavrtěli. Řečnění o věcech zcela nepodstatných se zdálo v tuto napjatou chvíli nevhodné. Lehenna se však nenechal zneklidnit:
„Pravdu měl Kyknos“, řekl, „že pro rachot bouře myšlenek mnozí neslyší jemné hlasy polobožských bytostí, oděných hávem nezjevného bytí. Ovšem mnohdy závisí na jejich rozmarech, zda člověku dovolí napít se z pramene svého poznání, který může být trpký, ba dokonce i jedovatý.“
Enareforos odhrnul cíp tkaniny a objevila se stářím prožloutlá lebka člověka. Podal ji Tyrsénovi:
„Bloudil jsem kdysi starým bitevním polem, kde padlo mnoho Lapithů, a nalezl tam tuto hlavu vedle zlatého šperku, leč neznám ani jméno tohoto předka, abych se jím mohl pyšnit,“ pravil. „Můžeš mi snad říci něco bližšího o jejím někdejším nositeli, když už zde probíráme záležitosti našich rodů? Jsem zvědavý, nic více.“
Všechny oči se upřely na Lehennu, který sevřel lebku do dlaní a upřeně se zahleděl vstříc prázdných důlkům a vyceněných zubům. I Ialmenos, toporný hněvem, povolil napětí paží a naklonil se kupředu, aby dobře viděl a slyšel.
Chvilku ticha nikdo nepřerušoval, bylo slyšet jen vzdálené údery vln pod skalami poblíž přístavu. Tyrsén nehybně stál a soustředil se, pak zavřel oči a poslepu přešel k Enareforovi. Předal mu lebku, zvedl hlavu, jako by hleděl k moři, a pak oči otevřel. Omluvně si prohrábl dlaněmi kadeře a pravil :
„Mé smysly jsou již otupeny a jasnozřivost mému rodu kdysi vlastní je nyní již jen jako podupaná tráva na závodišti. Neřeknu ti, Enarefore, jméno ani rod tvého předka. Poznám jen, že to byla žena, nepříliš mladá ve chvíli smrti, a zemřela násilím ve válečné vřavě. Vím, že nejsi asi příliš spokojen s takovou nanicovatou odpovědí!“
Enareforova tvář se náhle a nečekaně rozzářila. Vítězoslavný výraz přešel téměř ve výkřik:
„Naopak, jsem navýsost spokojen s tvou odpovědí, nedovtipný Tyrséne. Všichni zde stojící, zástupci rodů, členové rady i gerúsie, hekwetové i telesté, všichni jste snad dobře slyšeli, že tato lebka patřila nějaké ženě! Nuže, já vám nyní pravím, a můžete se o tom sami přesvědčit, že jsem dnes tuto lebku vyňal ze stříbrné schrány v podnoži sochy Daidala v chrámu, jenž mu byl slavně zasvěcen! Celá výprava chrabrých Lelegů byla bohatě odměněna wanaktem za to, že statečně vybojovala a zlatem z trifylské pokladnice vykoupila hlavu nějaké cizí neznámé ženy!“
S těmi slovy pohrdavě hodil lebku Ialmenovi k nohám. Na ohromeného Lehennu už ani nepohlédl. Stál jsem mezi oběma, i pokročil jsem vpřed, vytrhl vedle stojícímu gardistovi z ruky dvojitou sekeru a zdvihl ji výhružně nad hlavu. Pravil jsem:
„Kdo dal tobě, ty przniteli svatých relikvií, právo otevřít posvěcenou urnu héróa a předka rodu, kterou ukládaly do svatyně ruce kněží a ruce krále? A jak dokážeš, žes o zlé vůli nepředložil Lehennovi lebku, nalezenou kdesi v prachu bojiště?“
Když jsem ta slova, která jsem říci musel, pronesl, napadlo mne, že opravdu nikde není žádná záruka pravosti Daidalových kostí, a že jsme opravdu ve své důvěřivosti, vedeni věštbami, mohli být podvedeni, a zděsilo mne, že mi tato možnost přišla na mysl poprvé až nyní a že není tak nemožná, vzhledem k tomu, kolika talanty zlata byla nakonec posvátná památka vykoupena. Za zády mi zazněl hluk zbraní, jak se muži řadili do bojového tvaru za mnou a za Ialmenem, který popoběhl do střehu vedle mne s obnaženým mečem. Enareforos pokynul svým lučištníkům, aby se rozestoupili. Hroty několika desítek šípů mířily na nás. Láwagetás poodstoupil stranou a ukázal paží směrem k členům rady. Ti se přestali dohadovat mezi sebou a ztichli.
„Celý rod Lapithů, tedy i vznešení Lapithové v radě, jsou spolu se mnou uraženi slovy tohoto muže, který mne nařkl z hanebného a podlého podvodu!“ Ukázal na mne. „Je to ten, který opovrhl dcerou nejlepšího achajského rodu, aby se oženil s neřeckou cizinkou! A na tom by nebylo dosti, kdyby tu dceru národa odkudsi zdaleka za mořem nepřivedl až do trůnního sálu královny Láóthoé a neposadil ji na posvátný trůn! Sám jsem je přistihl na tom místě, a jestli to Bríseus nyní popře, pak pliji před všemi Lelegy jako před prolhanými opicemi. Na ten trůn směla podle dávných tradic a věšteb usednout až příští královna Pylu! Co na to odpoví vznešená rada?“
Zdvihla se bouře nevole. Do toho zmatku jsme se snažili s Ialmenem prosadit naše slovo. Nakonec se princi podařilo prohlásit:
„Vznešená rado, Lelegové založili nový Pylos v Trifylii poté, co je vyhnali dobyvační Néleovci. Celá Trifylie je jejich právoplatným dědictvím v duchu nejlepších tradic gynaikokracie, vlády po ženské linii. Máme podezření, že wanaktův pád při orbě Démétřina pole nebyl náhodou. Byl to zlý úkladný čin! Enareforos to byl, kdo pomocí jisté substance z rostlin přivodil otci vysílení, končící smrtí!“
„Není zapotřebí uším vznešené rady naslouchat takovému mletí prázdného semene,“ vpadl mu do řeči láwagetás opovržlivě. „Tomuto zženštilému mladíčkovi s prolhaným jazykem je dobrá každá sebenestydatější lež k tomu, aby mohl odsunout právoplatného wanaktova nástupce. Ať podá důkaz svého nařčení! Nejsem já snad starším Encheliáwónovým synem z dobrého rodu Lapithů? A nevládnou na Peloponnésu podle patriarchální linie už všichni wanaktové, včetně vládců Messenského Pylu, který je naším nejvěrnějším spojencem v míru i válce? A už celá daidalská výprava, jak jste viděli, byla jedinou velkou lží, která měla podepřít chabou vládu vymírajícího slabého rodu! K čemu je moc, vystavěná na vyschlých kostech předků? Má moc je vystavěna na meči! A toho je nám třeba, když Dórové a Hérakleovci útočí na naše domovy!“
Teď to však byl k překvapení všech Daddeios, kdo se chopil slova dříve než kdokoliv jiný:
„Láwagetovy zásluhy o válečnou moc nikdo nepopírá. My všichni víme, co je boj a co je mír. Boj je statečnému muži poctou a zkouškou jeho nejlepších vlastností, ale bohové nás nestvořili k válce, nýbrž ke zbožnému žití a ochraně žen, dětí, starců, chrámů, domů, polí i stád. Kyknos nám ukázal, že je možné držet slovem, moudrostí a autoritou mír po mnoho let! Tehdy nám nebylo tvé sekyry zapotřebí, láwagete! Proč by mělo být jinak?“
Mnoho členů rady nyní souhlasně přikyvovalo. Mezitím přišlo několik opozdilých telestů a dalších šlechticů, kteří začalo vyvolávat Ialmenovo jméno. Mnozí mluvili o překot mezi sebou. Enareforos je mlčky pozoroval, pokyvoval hlavou, záhadně se usmíval a čekal, až opadne vřava. Pak pravil:
„Bratr mne obvinil z vraždy otce a krále! To je přeci neslýchané! Nikdo už nečekal, že se daidalská výprava vrátí a já to mohl učinit mnohokrát, kdybych byl takovým zlotřilcem! Proč se to asi stalo ve chvíli, kdy se Ialmenova výprava vrátila neúspěšná, zdecimovaná, ale toužící po bývalé, dávno vypšklé slávě svého prořídlého rodu!“
Z rady se vzneslo pochvalné zamručení. Už to svědčilo o tom, kolik je stále v radě Pelasgů a Lapithů. Nyní jsem si vzal slovo já a zvolal jsem hlasitě:
„Královna Láóthoé byla královnou všech, Pelasgů, Lapithů, Néleovců, Erechtheovců, Lelegů, Kárů i dalších kmenů. Ať povstane a nahlas pohaní přede všemi její památku ten, kdo o tom pochybuje! A Ialmenos je královnin syn! Dnes se jej pokusil láwagetův pověřenec Neoptolemos zabít v lázni, neboť nemohl vědět, že v kádi jsem náhodou já, když vedle ležel princův oděv!“ A posměšně jsem dodal: „Ty záměny tě nějak začínají pronásledovat, Enarefore! Už při závodech dvojkolek jsi chtěl Ialmena zabít a málem jsi zabil mne!“
Enareforos polkl vzteklá slova zuřivosti, která se mu drala na jazyk, a vykřikl:
„Nenaslouchejte lžím! Ne Ialmenos, ale Bríseus měl být zabit, o tom nepochybuji! Neoptolemos miloval mou sestru Leiriopé a těžce nesl, že ji ten pyšný Lelex urazil a odmrštil její lásku, když se raději oddal cizí ženě. Byla to jen pomsta, žárlivý útok bývalého milence na soupeře, možná dokonce nevážně myšlený! Přesto jej Bríseus chladnokrevně zabil jak vzteklého psa! Nechtějte v tom hledat něco víc!“
Ale já rázně odmítl jeho drzé výmluvy, i vyzval jsem radu:
„Důkaz Enareforova zločinu může být snadno podán! Ať promluví Raia Egypťan, který je hekwetem a vždy věrným obráncem Pylu už od vlády královny Láothoé. Ale kde je Raia? Proč není v radě?“ Rozhlížel jsem se a ostatní se začali rovněž shánět po Raiovi. Láwagetás se však na mne obořil:
„Ty mlč, proradný Lelegu! Když se vaše výprava připlavila s bezcennými kostmi, pozval jsem tě do paláce! Se mnou jsi odmítl jít, ale pro všivé Egypťany jsi vážil kroky!“
Uprostřed rady se vztyčili Wedaneus a Sarpedon jako jeden muž. Všichni zvolna utichli.
„Vezmi si tedy, Brísee z Lelegů, rychlý vůz,“ poručil hiereus, „a ujížděj k Raiovu dvorci! Přiveď vznešeného hekweta, který se nejspíše opozdil, a nechť nám vylíčí, co ví! On byl vždycky neomylně věrným služebníkem Encheliáwóna a Láóthoé.“
Náhlé hrozivé tušení ve mně vzklíčilo, i vyběhl jsem na vnější nádvoří, naskočil na nejbližší vůz a popohnal koně z brány. Dlažba Mothónské silnice rachotila pod koly a pobízela tak koně k větší rychlosti. Vrata Raiova statku zela dokořán. Vlétl jsem dovnitř, seskočil na zem a strnul hrůzou.
Na cestě mezi domem a fontánou u vchodu leželo několik zkroucených těl a stopy boje byly výmluvné. Jedním z ležících byl Raia. Jílec meče opustil jeho ochablou dlaň, topor sekyry ještě obepínaly ztuhlé prsty druhé ruky a písek byl rozryt křivolakými brázdami. Dveře domu byly dokořán a vítr vzdouval závěsy, zachycené na sloupku s lampou. Přiklekl jsem k hekwetovi. V jeho těle nebylo již života, neboť unikl hlubokou bodnou ranou. Zuřivě jsem se rozhlédl, vytasil meč a několikrát hlasitě vykřikl. Na to z jednoho hospodářského stavení opatrně vykoukla vyděšená ženská tvář.
„Pána zabili,“ úpěla kvílivě a drchala si vlasy, „pána zabili i s jeho ochránci, neboť bránil dceru!“
„A kde je má Amiai!“ zvolal jsem. „Co se stalo s Amiai?“
„Odvlekli ji, odvlekli jako zajatkyni, ozbrojení bojovníci! Jaký to hněv bohů dopadl na náš dům!“
Hlas se jí opět zlomil do kvílivého hořekování.
„Ne hněv bohů, ale zloba lidí!“ rozkřičel jsem se a hořce litoval, že jsem nebyl na místě se zbraní v ruce. „A co je s Benremut a Sensenem, u všech Diových hromů?“
„Paní běžela pro mladého pána Sensena na stanoviště pobřežních hlídek, útočníci museli vědět, že on zde není, protože by je se svými muži odrazil!“ vysvětlovala plačící žena, ale já v tu chvíli už nasedal na vůz a popoháněl spřežení do plné rychlosti zpět k hradu. Ani při závodech jsem snad nejel rychleji!
Když můj válečný vůz doslova vylétl po vzestupné cestě k bráně, rozezvučel jsem lasturu Toróné. Několik Lelegů ihned přispěchalo zdvihnout závoru. Shromáždění stále dlelo na nádvoří. Vjel jsem přímo mezi ně, seskočil na zem a ukázal přede všemi na Enarefora:
„Tak teď už chápu, jak sis pojistil beztrestnost svých zločinů,“ zvolal jsem, „tys nechal zabít hekweta Raiu, který by proti tobě mohl svědčit!“
Shromáždění zahučelo jako poryv větru v korunách. Láwagetás stál několik okamžiků mlčky a bez pohybu. Pak bleskurychle tasil a zaútočil. Uskočil jsem nabok a rána dopadla na oj vozu, rozťala ji vpůli, vůz se celý sklopil a koně se splašeně vzepjali. Během jejich zaržání jsem převzal z připravených Ortilochových rukou dvojitou sekeru.
Enareforos se znovu rozpřáhl mečem, má sekyra však byla o mávnutí mušího křídla rychlejší. Bronzová hlavice narazila na čepel zbraně a přerazila ji v půli. Jílec byl silou úderu vyražen láwagetovi z ruky a zařinčel o kamennou dlažbu. Pustil jsem sekyru na zem a popadl Enarefora za hrdlo. Smýkl jsem jím proti palácovým vratům a udeřil jím o ozdobné bronzové pláty jednou, podruhé a potřetí, až se svezl bezmocně k zemi. Zuřivost mnou prostoupila jako nikdy v životě. Nahmatal jsem u pasu dýku, vytáhl ji a natlačil mu ji pod bradu, až čepel prořízla kůži.
„Mluv, zrádče a otcovrahu!“, zařval jsem mu do tváře. „Nechal jsi hanebně zabít Raiu, nejvěrnějšího z královských hekwetů! Kam jsi unesl Amiai?! Kde je, mluv ihned, nebo už nepromluvíš nikdy v životě!“
Enareforovy oči se rozšířily.
„Ó bohové, Brísee, opravdu nevím, o čem mluvíš? Co se stalo Raiovi? Já s tím nemám nic společného, musíš mi to uvěřit!“
„Proč bych ti měl věřit?“, přerušil jsem jej. „Měl jsi nejlepší důvod Raiu zavraždit! Byl důstojným a věrohodným svědkem, žes podal Encheliáwónovi esenci, která jej zahubila ve slabosti jeho stáří. Přesvědčovat o své nevině budeš muset samotného převozníka přes podsvětní řeku!“
„Přísahám ti a beru si za svědka samotného Poseidáóna,“ zasípěl Enareforos a v jeho tváři se objevil výraz natolik věrohodný, že jsem poněkud znejistěl. „Nezapírám, že jsem jednal tak, abych byl vozatajem svého osudu, nikoliv hříčka v rukou rozmarných bohů, a abych mohl usednout na trůn wanaktů, neboť já jsem starší Encheliáwónův syn, ne Ialmenos! Ale proti Egypťanovi jsem nepodnikl nic, byť mi stál v cestě! Ani o jeho dceři nevím nic! Unést bych ji sice nechal rád, a to pro sebe, nicméně jsem tak neučinil! Nevěříš-li mně, zabij mne a uvrhni na sebe trest bohů za vraždu svého vojevůdce a budoucího vladaře.“
Náhle jsem byl bezradný. Něco v jeho hlase a výrazu bylo pravdivé, bez přetvářky, alespoň mi to v tu chvíli tak připadalo. Zvedl jsem hlavu. Triops, Lehenna, Daddeios a Skírón stáli v půlkruhu za mnou s napřaženými oštěpy, ostatní Lelegové a další vojáci s Ialmenem v čele ovládali celé nádvoří. Rudý oblak před mými zraky se rozplynul a vzpomněl jsem si náhle na Kyknův pohled, plný klidu a prostý vášně. Vstal jsem, zastrčil dýku a postavil se mezi své.
„Nebudu tedy tvým soudcem, Enarefore,“ pravil jsem a zalila mne úleva, že krev nesteče po mé ruce, neboť láwagetás ležel přede mnou bezmocný a nebyl by to poctivý boj. „Ať tě soudí rada hekwetů a gerúsiá. Až bude obnoven pořádek v Trifylském Pylu, vypátrám ty, kdo zavraždili Raiu Egypťana a unesli mou nevěstu. Žádná z bytostí na zemi, nad zemí i pod ní je neochrání před mou pomstou!“
Ialmenos popošel vpřed ke mně, položil mi dlaň na rameno, zdvihl druhou ruku a chtěl oslovit všechny shromážděné. V tu chvíli se hradní brána otřásla mohutným úderem, který naštípl dřevěné bednění a napůl vyrazil silnou závoru z mosazných závlačí. Další údery následovaly a my se nemohli k bráně přiblížit, neboť z ochozu zasvištěla sprška šípů. Několik mužů se skácelo. Nepatrné okamžiky ticha mezi jednotlivými ranami byly zdrcující.
„Dórové!“ zavřeštěl čísi hlas z oken patra paláce. „Od pobřeží se blíží celé vojsko! Pronikli už do vnějšího okruhu hradeb!“
U východu z paláce se objevil udýchaný Kretheus. Právě seběhl z hlavního ochozu. Byl celý zakrvácený a v očích měl smrt.
„Néleovští bojovníci ve vnějším okruhu hradeb napadli naše muže! Někteří se s gardisty skryli v paláci a nyní vyrazili! Nečekaně, takže nás mnoho padlo!,“ zaúpěl se zoufalstvím v hlase. „A byli to také Néleovci, kdo otevřel brány Dórům! Podle všeho jsou tu s nimi i Hérakleovci, poznávám jejich kožešinové obleky a ozdoby ze železa a zvířecích kostí! Musí jich být nejméně třikrát tolik než nás. Nezbývá než se opevnit v paláci!“
Otočil jsem se zuřivě k Enareforovi. Láwagetás však zde již nebyl. Zato ze schodiště sbíhali jeho gardisté s posilami. Kretheus byl nyní sám a bránil se těžkým mečem trojnásobné přesile. Vrhl jsem se mu spolu s nejbližšími druhy na pomoc. Kretheus byl urostlý muž. Širokým mávnutím sekyry odrazil hned trojici gardistů o několik kroků zpět. Já se utkal s jiným po jeho pravém boku, Skírón srazil svůj bronzový meč s dalším vlevo. Postupně jsme se dostali do půlky schodiště. Hrozivý rachot mečů o štíty nás však upozornil, že za námi po schodech stoupají noví útočníci. Ortilochovi sekerníci se je marně snažili zadržet, byli naopak natlačeni na nás a vypukl zmatek. Ne, Lelegové byli vše, jen ne bojový kmen, mihlo se mi hlavou, ale to byl jen záblesk. Sebemenší zaváhání mohlo znamenat konec. Otočil jsem se právě včas, abych nastavil meč ráně huňatého zarostlého válečníka, který s tváří zcela zkřivenou vášní s řevem narazil na mou zbraň. Jeho železná čepel rozbřinkla můj bronzový meč přesně v půli, a kdyby jej vzápětí neťal z boku Ialmenos, byl bych mrtvým mužem. Hérakleovec ztuhl a padl na zábradlí schodiště. Ialmenos se snažil vyprostit meč, ale v tu chvíli skočil ze schodů jeden z Enareforových gardistů a bodl jej odzadu dýkou. Uviděl jsem, jak se princ zastavuje s otevřenými ústy a chce vykřiknout, místo toho dáví krev, otáčí oči k obloze a zvolna klesá k mým nohám. Já křičím děsem a nemaje v rukou zbraň, vrhám se na útočníka holýma rukama a srážím jej vahou svého těla na schodiště. On šmátrá po dýce, ale já poslepu nacházím pod sebou zlomené ratiště oštěpu, vrážím jeho hrot do nepřítelova hrdla, ten přepadá přes okraj zábradlí a dopadá s temným žuchnutím na dvůr. Vracím se k Ialmenovi, který leží tváří dolů, chci jej zdvihnout, ale jakási těžká rána do hlavy mne sráží zpět, a svět se rozplývá v rudých soustředných kruzích.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přispěvatelé