Krátce po dvacáté hodině se naplněnou venkovní scénou vedle Sazka arény v Praze 9 začínají ozývat rytmické názvuky odlišné od dosavadního hudebního pozadí a na scénu, vystavěnou v organických vlnách a obloucích s dvěma velkoplošnými obrazovkami přichází všech pět Genesis, jako by těch deset let odmlčení (a pro Phila ještě více) ani nebylo. Explozívní úvod Behind the Lines z alba Duke je skvostným a osvědčeným otvírákem, přechází plynule do části Duke´s End a odtud do dunivého hymnu celého turné Turn it on Again. Správná atmosféra je navozena, legenda je opět tady a sil viditelně neschází. Protestsong No Son of Mine už představuje Phila, zprvu možná trochu nerozezpívaného, v ohnivé formě, hned následuje koncertní numero Land of Confusion z Invisible Touch s ukázkami gumákového videa. Pak se Phil trochu rozpovídá, tradičně koketuje s publikem a háže grimasy, ptá se, je-li v publiku hodně starých lidí, a vzápětí se opravuje starých fanoušků. Pro které má něco opravdu klasického.
A už zpěvem otevírá „I got sunshine in my stomach...“, tedy superklasiku z Jehněte, In the Cage, kterou hrají se zápalem, byť Daryl staví svou kytarovou hru odlišně od rázných sekernických záseků, kterými kdysi tuto skladbu přitvrzoval Steve Hackett. Každopádně zahráno a zazpíváno skvěle, a Phil v tomto náročnějším rockovém partu zpívá obdivuhodně. Skladba jede skoro celá, a pak se lomí do instrumentálního cvalu legendární Cinema Show, a když nad tím hutným uhánějícím základem začnou kouzlit Tonyho snové klávesy své táhlé tóny, je to skoro na šnuptychl. A kapela v tlaku na city nepovolí; slavné finále z roku 1973 se prolne do pozdější, neméně monumentální albové koncovky Duke´s Travel s jejími proměnlivými rytmickými vlnami, a Chester s Philem za bicími soupravami jedou jak čerti. Pak se z bouřícího vlnobití vynoří očekávaná perla, hackettovská naříkavá kytara, kterou ovšem Steve nikdy nehrál, zato Darylovi se to daří v nejlepším duchu svého předchůdce. Bouřící hladina se zklidňuje v majestátném Afterglow, na pozadí scény vycházejí umělé červánky, ale nad Prahou je stále modrá podvečerní obloha před nejdelším dnem v roce a svítí bledý srpek. Neuvěřitelné, že Genesis právě hrají svá veledíla tady, na parkovišti ve Vysočanech. Z prvního vrcholu koncertu se vracíme k odpočinkovému vydechnutí, příjemné popové písni pozdní collinsovské éry, Hold on my Heart, jejíž kvality určitě může ocenit i pamětník gabrielovské éry. Dlouhá dvojskladba z Invisible Touch, Home by the Sea / Second Home By The Sea, s Philovým úvodním komentářem o strašidlech a fantomech je koncertně velmi působivá, a výborné nazvučení i nasazení všech pěti muzikantů z ní dělá událost, dokreslovanou strašidelnými zvuky a démonicky duchovitým promítáním na bizarní pódiovou konstrukci. Následující Follow you Follow me, kdysi zatracovaná jako ústup z pozic elitní progresivní hudby do singlového popu pro rádia, zní velmi příjemně a čas ji zcela rehabilitoval. Tím spíše, že vzápětí nastává exkurze do nejhlubší minulosti, do časů Petera Gabriela a alba Selling England. Rovnou bez úvodu vstupujeme do instrumentálního proudu slavné Firth of Fifth, a i když zazní jen její střední instrumentální pasáž, kde se Daryl blýskne kytarovým sólem, nevzdalujícím se příliš od Hackettovské klouzavé duchovité hudbomalby. Kapela bez přestávky přechází do druhého hitu té doby, I know What I like, kde nesmí chybět Philova tarantela s tamburínou, s níž kdysi rozesmával Paříž při koncertech turné Wind and Wuthering. I proslulý motiv z prastarého melodramatu Stagnation tu zazní! Pak hop zpět do roku 1983, a jsou tu hutné etnické rytmy vášnivé skladby Mama s Philovým démonickým chechtotem. A vzápětí zase odplouváme do roku 1976, kdy po odchodu Gabriela překvapili Genesis nečekaným silným albem a pohádkovým koncertním turné, a do soumračného večera se rozzáří mystická lesnatá krajina, z niž Mikeho kytara vyčaruje první akordy jedné z nejsilnějších skladeb Genesis, baladicky tklivého klenotu Rippless. Tady Phil dokazuje, že hlasově těch třicet let hravě překlene, je to druhý nesporný vrchol večera, možná i absolutní, při refrénu opět nenápadně lezou šnuptychly z kapes. A když se rozklene prolínací mezihra kytar a kláves, je to obdobná nálada, jako když Yes v Sazka aréně spustili svou Turn of The Century. Prostě dech se zastavuje. Rozdováděná Throwing It all Away snění sice ukončí, ale rozhoupe posluchačstvo bez ohledu na věk. Poté Phil opět trochu laškuje s obecenstvem, které na jeho kulišácké srandičky vděčně reaguje. A už je tu dvoudílný megaopus Domino, jímž se Genesis kdysi vrátili zpět z vykročení do vod popu; je to silná kompozice, která, doprovázená působivým promítáním, vygraduje energii koncertu na maximum. Ale muzikanti nedají publiku vychladnout. Daryl. Mike a Tony sice kamsi mizí, nicméně Phil s Chesterem se okolo bubnu pouštějí do vzájemného bubenického klání, rytmus se zahušťuje, paličky zasahují i další bubny, duet dvou bicmenů se slévá do jednoho supersóla, oba si během hry přesedají za své soupravy, a už se trousí zpět ostatní a rázným sledem akordů nasazují strhující přijazzlou závěrečnou jízdu Los Endos, kde se prolínají motivy písní Dance on A Volcano a Squonk, a má to opravdu sakramentské dudy!
Závěrečná skladba začíná zpívanou pasáží Tonight Tonigh Tonight s odpovídačkami publika a přechází do šlapavé hitovky Invisible Touch, kdy se zadní projekce rozzáří v proměnlivých duhových barvách. Závěr koncertu je tu, Phil děkuje, vypuká ohňostroj a petardy. Slavnost je u konce, i když každý ví, že ještě ne zcela. Povinný odchod do zákulisí a vytleskávačka, pak přicházejí a Phil rozverně zívá do kamery velkoplošných obrazovek, jako že už opravdu musejí končit. Ale pak rozjedou dupavou hitovku I can´t Dance z posledního collinsovského alba, při které se projeví opět srandistický duch kapely, která spustí svůj „kachní pochod“, nejen na lávce po pódiu, ale i na promítané ploše, kde za chvilku pochodují stovky barevných panáčků. Ale že největší silou kapely jsou vždy nádherné a silné emotivní skladby, tak na konec musí přijít něco opravdu jamajkového. A je to jak jinak než Carpet Crawlers z Jehněte na Broadwayi, důstojné zakončení jedinečného koncertu. Dvě a půl hodiny uteklo jako nic, obecenstvo se rozchází, ale takhle nějak se mohlo rozcházet i po památném reunionu v Milton Keynes Bowl v dvaaosmdesátém, kdy také nikdo nevěřil, že je to ještě možné. A bylo. Možná se ještě Peter rozhoupe, a možná i Steve, a pak by se mohly dít ještě nevídané věci, při kterých pamětníci budou houfně omdlívat!
21.6. 2007
A už zpěvem otevírá „I got sunshine in my stomach...“, tedy superklasiku z Jehněte, In the Cage, kterou hrají se zápalem, byť Daryl staví svou kytarovou hru odlišně od rázných sekernických záseků, kterými kdysi tuto skladbu přitvrzoval Steve Hackett. Každopádně zahráno a zazpíváno skvěle, a Phil v tomto náročnějším rockovém partu zpívá obdivuhodně. Skladba jede skoro celá, a pak se lomí do instrumentálního cvalu legendární Cinema Show, a když nad tím hutným uhánějícím základem začnou kouzlit Tonyho snové klávesy své táhlé tóny, je to skoro na šnuptychl. A kapela v tlaku na city nepovolí; slavné finále z roku 1973 se prolne do pozdější, neméně monumentální albové koncovky Duke´s Travel s jejími proměnlivými rytmickými vlnami, a Chester s Philem za bicími soupravami jedou jak čerti. Pak se z bouřícího vlnobití vynoří očekávaná perla, hackettovská naříkavá kytara, kterou ovšem Steve nikdy nehrál, zato Darylovi se to daří v nejlepším duchu svého předchůdce. Bouřící hladina se zklidňuje v majestátném Afterglow, na pozadí scény vycházejí umělé červánky, ale nad Prahou je stále modrá podvečerní obloha před nejdelším dnem v roce a svítí bledý srpek. Neuvěřitelné, že Genesis právě hrají svá veledíla tady, na parkovišti ve Vysočanech. Z prvního vrcholu koncertu se vracíme k odpočinkovému vydechnutí, příjemné popové písni pozdní collinsovské éry, Hold on my Heart, jejíž kvality určitě může ocenit i pamětník gabrielovské éry. Dlouhá dvojskladba z Invisible Touch, Home by the Sea / Second Home By The Sea, s Philovým úvodním komentářem o strašidlech a fantomech je koncertně velmi působivá, a výborné nazvučení i nasazení všech pěti muzikantů z ní dělá událost, dokreslovanou strašidelnými zvuky a démonicky duchovitým promítáním na bizarní pódiovou konstrukci. Následující Follow you Follow me, kdysi zatracovaná jako ústup z pozic elitní progresivní hudby do singlového popu pro rádia, zní velmi příjemně a čas ji zcela rehabilitoval. Tím spíše, že vzápětí nastává exkurze do nejhlubší minulosti, do časů Petera Gabriela a alba Selling England. Rovnou bez úvodu vstupujeme do instrumentálního proudu slavné Firth of Fifth, a i když zazní jen její střední instrumentální pasáž, kde se Daryl blýskne kytarovým sólem, nevzdalujícím se příliš od Hackettovské klouzavé duchovité hudbomalby. Kapela bez přestávky přechází do druhého hitu té doby, I know What I like, kde nesmí chybět Philova tarantela s tamburínou, s níž kdysi rozesmával Paříž při koncertech turné Wind and Wuthering. I proslulý motiv z prastarého melodramatu Stagnation tu zazní! Pak hop zpět do roku 1983, a jsou tu hutné etnické rytmy vášnivé skladby Mama s Philovým démonickým chechtotem. A vzápětí zase odplouváme do roku 1976, kdy po odchodu Gabriela překvapili Genesis nečekaným silným albem a pohádkovým koncertním turné, a do soumračného večera se rozzáří mystická lesnatá krajina, z niž Mikeho kytara vyčaruje první akordy jedné z nejsilnějších skladeb Genesis, baladicky tklivého klenotu Rippless. Tady Phil dokazuje, že hlasově těch třicet let hravě překlene, je to druhý nesporný vrchol večera, možná i absolutní, při refrénu opět nenápadně lezou šnuptychly z kapes. A když se rozklene prolínací mezihra kytar a kláves, je to obdobná nálada, jako když Yes v Sazka aréně spustili svou Turn of The Century. Prostě dech se zastavuje. Rozdováděná Throwing It all Away snění sice ukončí, ale rozhoupe posluchačstvo bez ohledu na věk. Poté Phil opět trochu laškuje s obecenstvem, které na jeho kulišácké srandičky vděčně reaguje. A už je tu dvoudílný megaopus Domino, jímž se Genesis kdysi vrátili zpět z vykročení do vod popu; je to silná kompozice, která, doprovázená působivým promítáním, vygraduje energii koncertu na maximum. Ale muzikanti nedají publiku vychladnout. Daryl. Mike a Tony sice kamsi mizí, nicméně Phil s Chesterem se okolo bubnu pouštějí do vzájemného bubenického klání, rytmus se zahušťuje, paličky zasahují i další bubny, duet dvou bicmenů se slévá do jednoho supersóla, oba si během hry přesedají za své soupravy, a už se trousí zpět ostatní a rázným sledem akordů nasazují strhující přijazzlou závěrečnou jízdu Los Endos, kde se prolínají motivy písní Dance on A Volcano a Squonk, a má to opravdu sakramentské dudy!
Závěrečná skladba začíná zpívanou pasáží Tonight Tonigh Tonight s odpovídačkami publika a přechází do šlapavé hitovky Invisible Touch, kdy se zadní projekce rozzáří v proměnlivých duhových barvách. Závěr koncertu je tu, Phil děkuje, vypuká ohňostroj a petardy. Slavnost je u konce, i když každý ví, že ještě ne zcela. Povinný odchod do zákulisí a vytleskávačka, pak přicházejí a Phil rozverně zívá do kamery velkoplošných obrazovek, jako že už opravdu musejí končit. Ale pak rozjedou dupavou hitovku I can´t Dance z posledního collinsovského alba, při které se projeví opět srandistický duch kapely, která spustí svůj „kachní pochod“, nejen na lávce po pódiu, ale i na promítané ploše, kde za chvilku pochodují stovky barevných panáčků. Ale že největší silou kapely jsou vždy nádherné a silné emotivní skladby, tak na konec musí přijít něco opravdu jamajkového. A je to jak jinak než Carpet Crawlers z Jehněte na Broadwayi, důstojné zakončení jedinečného koncertu. Dvě a půl hodiny uteklo jako nic, obecenstvo se rozchází, ale takhle nějak se mohlo rozcházet i po památném reunionu v Milton Keynes Bowl v dvaaosmdesátém, kdy také nikdo nevěřil, že je to ještě možné. A bylo. Možná se ještě Peter rozhoupe, a možná i Steve, a pak by se mohly dít ještě nevídané věci, při kterých pamětníci budou houfně omdlívat!
Žádné komentáře:
Okomentovat