Strawbs: Diskografie a recenze

THE STRAWBS - HISTORIE KAPELY

Počátkem 60.let se potkávají na londýnské škole David Cousins a Tony Hooper jako bluegrassové duo, později známí ve folkových klubech a na festivalech jako Strawberry Hill Boys. V roce 1967 s basistou Ronem Chestermanem a zpěvačkou Sandy Denny vystupují už pod jménem Strawbs.

První alba se nesou ve folkrockovém duchu, Dave Cousins jako hlavní skladatel skupiny se stává také klíčovým zpěvákem, zvláště poté, co charismatická Sandy odchází do Fairport Convention. Desky The Strawbs a Dragonfly obsahují vedle folkových skladeb také rozsáhlejší baladická díla, na dvojce už hostuje student Královské hudební akademie Rick Wakeman.

Kapela pod zkušenou rukou producenta Tony Viscontiho (David Bowie, Tyrannosaurus Rex) získává novou tvář i hutnější rockovější zvuk, legendární je jejich třetí živé řadové album z roku 1970 s Rickovou klavírní exhibicí a náročnějšími vícedílnými kompozicemi.

Také bubeník Richard Hudson a basista John Ford masivně mění zvuk kapely. Monumentální klávesy a promyšlené vícehlasy však nepotlačují původního akustického ducha kapely, vedle katedrálních varhan se bez problémů objevuje tradiční banjo.

Album "From The Witchwood" je pro kapelu přelomové, považované dodnes mnohými za jejich první album progresivního rocku. Ambiciózní Rick Wakeman sice po něm odchází k Yes, jeho vztahy se Strawbs však zůstávají stále velmi důvěrné a přátelské, ať už se jedná o hostování Ricka na albech Strawbs nebo o výpomoci Dave Cousinse a jeho kolegů na Wakemanových Six Wives Of Henry VIII..

Následující album Grave New World s novým klávesistou Blue Weaverem od Amen Cornera je ambiciózní konceptuální dílo s filozoficko-duchovním nábojem, v očích mnoha vrcholný počin skupiny. Začíná zlatým hřebem kapely, opusem Benedictus, jehož chorální hymnická nálada otevřela nové obzory kapele i posluchačům. Album přináší procítěné expresivní výpovědi, baladické vícehlasé zpěvy, duchovní píseň se sitárem, ale třeba i ostré rockové číslo, skladby se zvláštními zvukovými efekty, zkrátka jeho hudební spektrum velmi široké a nálada nesmírně podmanivá. Tímto albem dobývají Strawbs poprvé posluchačskou obec i v USA. Tvůrčí potenciál kapely je v té době tak silný (komponují i ostatní členové), že Dave Cousins vydává své sólové album „Two Weeks last Summer“, považované však za klasickou (a klíčovou) řadovku Strawbs. Na albu kromě Wakemana hostují i další hvězdy (Roger Glover, Jon Hiseman), a také Dave Lambert (ex-Mungo Jerry), který se na dalších albech už provždy stane kmenovým kytaristou Strawbs namísto Tonyho Hoopera, který se nechce více vzdalovat folkovým kořenům.


Následné album Bursting At The Seams je album doslova nabité hity a dobývá 2.místo v britském žebříčku. Kapela je poznamenána vlnou glitter-rocku, koncerty jsou velkolepé, její úspěch ovšem přináší další personální změny. Po odchodu skladatelské dvojice Hudson-Ford a klávestisty Weavera přicházejí basista Chas Cronk, bubeník Rod Coombes a ex-Renaissance klávesista John Hawken. V této asi nejklasičtější sestavě natáčejí v roce 1974 dvě, dle soudu mnohých, nejkrásnější alba s nejpůsobivějšími, nejemotivnějšími skladbami, velice vyzrálá a vyrovnaná, precizní díla: „Hero and Heroine“ a „Ghosts“, na nichž nechybějí náročnější vícedílné kompozice, ani hutná rocková čísla, ani připomínka akustických začátků.

Následující období po určité odmlce a odchodu Johna Hawkena přináší v zmenšené sestavě půvabnou, ne však klíčovou kolekci písní Nomadness v produkci Toma Alloma, na které se podílí mnoho hudebníků jako hostů, včetně Ricka Wakemana. Z alba je poněkud cítit vyčerpání „velkých témat“, ale je rozhodně velmi kvalitní. Bylo to jejich poslední album pro A&M Records.

Nové album „Deep Cuts“ vzniká u Oyster Records, jedná se o komornější soubor písní s větším důrazem na kytary, o rok později natáčejí „Burning For You“, uhlazenější album mnohdy s klasickým orchestrálním aranžmá, oproti předchozí tvorbě poklidnější, ovšem s divokou rockovou jízdou „Cut like a Diamond“ na začátku, která se stane dlouhodobě koncertním otevírákem.

Po této dvouleté etapě přichází opět mocné vzepětí na albu Deadlines, s hypermoderním zvukem klávesových nástrojů, album dramatické, potemnělé, nahuštěné energií a emocemi. Jím končí téměř desetiletá éra Strawbs, nejprve odchází Dave Lambert za sólovými projekty, pak i sám Cousins, zbytek kapely se snaží s jiným frontmanem ještě něco zachraňovat, ale posléze to vzdávají.


Dave Cousins s kamarádem Brianem Willoughbym, výborným kytaristou z časů před založením Strawbs, vystupují v klubech a na festivalech jako folkové duo, pak ale Dave začíná pracovat pro rozhlas a naděje na obnovu Strawbs končí na bezmála další desetiletí. Ostatní hudebníci se porůznu potkávají v jiných kapelách (např. Chas Cronk se Steve Hackettem z Genesis), též s Rickem Wakemanem, apod. Na reunion si musíme počkat až do roku 1987.

Strawbs od vzkříšení v roce 1987 prakticky hrají dodnes v neustále se obměňujících sestavách okolo klíčového jádra s Davem Cousinsem jako ústřední osobností a vydali ještě řadu více či méně kvalitních alb, která rozhodně dokazují sílu jejich nestárnoucího ducha, a také nemálo zajímavých koncertních záznamů i výběrů. Kvalitní, byť ne zcela vypovídající kolekcí zůstává výběrové dvojalbum Halcyon Days.

ŘADOVÁ ALBA KLÍČOVÉHO OBDOBÍ SEDMDESÁTÝCH LET

THE STRAWBS (1969)

Debutové album možná nemá tolik společného s "klasickými" Strawbs vrcholného období 1972-75, ale všechny budoucí poklady už jsou zde v latentním stavu obsaženy. Album je vpodstatě folkovou záležitostí, opřenou o kytary a vícehlasy Davea a Tonyho, z nichž Daveův je dramatičtější a Tonyho více andělský. Hutnější k rocku se vzpínající se zdá být snad jen titulní píseň o Ježíši (nebo alespoň muži, tak sama sebe zvoucím), který přijde přímo za autorem písně, rozladěný z toho, že mu to nikdo nevěří, načež jej Dave pozve na pivo. Mohutně a monumentálně působí rovněž poslední historická freska o střetnutí krále a biskupa, předzvěst mocných melodramat, kterými se Strawbs proslaví. I ostatní písně, křehčí, občas zvukově experimentující, rozhodně však muzikantsky vyzrálé, představují tvůrčí dílnu dvojice Cousins/Hooper rozjetou na plné obrátky. Jádro budoucí neobyčejné rockové kapely už má za sebou bohaté tvůrčí a muzikantské zkušenosti ve spolupráci se zpěvačkou Sandy Denny, budoucí hvězdou Fairport Convention, o čemž svědčí později vydané album All Our Own Works (1973) a ještě pozdější Preserves Uncanned (1991), a ty právě vydávají opravdu obdivuhodné plody. Jedna z nesilnějších věcí alba, dvojskladba Where Am I/Iĺl Show You Where You Sleep, nese bezstarostnou náladu své doby, rozpínající mysl za ryzími duchovními idejemi. Album jako celek možná neomráčí posluchače na první poslech, ale o to silněji svou čistotou a poctivou krásou zůstane záležitostí srdce.


DRAGONFLY (1970)

Druhé album je jakoby zákonitým pokračováním prvního, ale je zde patrné odražení se od folkových jistot do vod experimentu, a to už v nástrojích, jejichž složení je bohatší. To krásné z jedničky je zde položeno do trochu tajuplnější, zastřenější polohy. Dragonfly také nekráčí vstříc rockovému pojetí, možná ještě méně než jednička, ale jako předzvěst je zde dlouhé melodrama na staré mytologické téma, Vision Of The lady Of The Lake, která je zvláště v živé verzi na pozdějších bonusech následného CD Just a Collection strhujícím odvazem s Rickem Wakemanem u piana. Všechny skladby jsou stejnou mírou vynikající a citlivě zaranžované a zazpívané. Podobná nálada obou prvních alb s jejich zasmušilou "keltskou" magií, vynášející z dávna zapomenuté pocity, je nenapodobitelná. Obě desky také existují v LP podobě US vydání jako dvojalbum, dnes už raritní unikát.

JUST A COLLECTION OF ANTIQUES AND CURIOS (1970)

Just A Collection ... navzdory názvu nejde o výběr, ale obdivuhodné album proměn, kdy se z folkové kapely s náznaky rockových vlivů rodí rocková kapela s výrazným folkovým spodním proudem. Rick Wakeman je už naplno členem skupiny a zahušťuje její sound svou pestrou klávesovou baterií, nová rytmická sekce Hudson/Ford přináší svůj ornamentálně zdobný rukopis a zkrášluje vícehlasy. Album je natočeno celé živě před publikem, a tím působivěji vyniká preciznost muzikantů. Deska jako by před posluchačem rozprostřela létající perský koberec svých schopností a ukázala na jednotlivých skladbách, do jakých sfér se v budoucnu bude vznášet. Úvodní manifest o Martinu Lutheru Kingovi potvrzuje Dave Cousinse s definitivní platností jako výborného rockového frontmana s dramaticky zabarveným hlasem. Vícedílná následující suita rozvine další přehlídku nálad a muzikantských fines, neopomine jemný hlas Tonyho Hoopera v sóle i vícehlase a uvede schopnost kapely komponovat větší melodramatické celky. V exhibici Temperament of Mind předvede totéž Rick - jen on sám a koncertní křídlo, od baroka až po jazz, od lehkého, až pouťového popěvku po virtuózní symfonickou codu, možná se může zdát, že jde o nahodilou skrumáž stylů, ale je to jen radostná hra vycházející klavírní hvězdy s klávesami. Že Strawbs nebude cizí ani ponor do duše jiných kultur, a že inspirace východem tu byla, je a bude, to jsou Fingertips, připomínající, že o překvapení nebude nikdy nouze. A Song Of A Sad Little Girl, to je snad nejkrásnější píseň alba, éterická a něhyplná, smutná s nádechem pomíjivé nádhery. CD přineslo navíc této skladbě předehru jak od ruských romantiků, nebo, chcete-li, jak od starých Genesis, s nimiž Strawbs pojí podobný vítr pod křídly. A další kus, starší folková skladba Where is The Dream Of Your Youth, tentokrát v rockovém hávu, a Rick tepe do Daveho naléhavého zpěvu improvizovaným sólem varhan ve frenetické jízdě. Přídavkem na CD je kromě dvou studiových věcí i živá verze The Vision z Dragonfly, a tady se jen člověk diví proč taková paráda musela ležet léta někde v archivu.
O albu neřeknu, že je nejlepší jen proto, abych nenasadil laťku příliš vysoko vzhledem k dalším albům, z nichž následující From The Witchwood dále ryje zlatým písmem stopu do historie. Musíte slyšet!

FROM THE WITCHWOOD (1971)

Asi jako u Just a Colection... Vynikající album, radost poslouchat, dílo, které představuje majestátné roztahování křídel vnešeného rockového orla před parádním letem. Některé věci na albu patří do "zlatého fondu" Strawbs (Glimpse of Heaven, Hangman and The Papist, Shepherd´s Song), ale nádherné jsou i experimentální skladbičky jako Witchwood nebo In Amongst The Roses. Za pozornost stojí rockové numero z rozdováděnými varhanami Sheep, které ovšem, musím přiznat, neposlouchám tak rád jako jiné skladby, protože odvázanost tohoto kalibru mi připadá trochu moc chtěná. Osudová Thirty Days a bizarní Flight s chytlavým závěrečným sborem jsou pozoruhodná díla skladatelského dua Hudson/Ford, které v budoucnu ještě kapele dodá mnoho typických odvázaných momentů. Trochu prudit může snad jen Canon Dale svými rytmickými varhanami v duchu pruského dechového marše, ale také není špatná, představuje odvážnou stránku kapely, která nejde po vyšlapaných cestičkách. Poslední titul I´ll Carry on Beside You je jedna z několika klasických vřelých duchovních hymnů, v nichž Strawbs opravdu předvádějí to nejlepší a nejemotivnější ze své inspirační síly. Daveův zpěv je excelentní, získal více na expresivnosti projevu, což je nejvíce patrné v erbovní skladbě, často hrané na koncertech, The Hangman and The Papist. Jde o zcela šílené, bezmála shakespearovské drama o popravě odsouzence, k němuž je při vojenském soudu náhodou povolán jako kat jeho starší bratr. Tragédie hrůzného aktu pseudospravedlnosti, ke kterému byl vojenskou mašinérií donucen, vybuchne Cousinsovou hlasovou extází, při které mrazí v zádech, a víření Hudsonova vojenského bubnu s Wakemanovými varhanami celé baladě dodávají kolosálně patetické vyznění. Ale nejmalebnější je "Záblesk nebes", úvodní skladba, která si svou velebností a majestátem svůj název zaslouží.
Skoro by se chtělo litovat následného odchodu Ricka Wakemana, který ale proběhl přátelsky (následná spolupráce vyústila až do nedávných spoluspojení při různých projektech Strawbs), ale jednak nový klávesák Blue Weaver si na následném vrcholném albu vede špičkově, a pak Rickův rozmach u Yes a na sólových albech jistě stál za tu oběť. Toto album je skvělé, v bookletu nebo v LP je uvnitř vyzdobeno pěknou renesančně - gotickou tapisérií, která dokresluje náladu alba, a stejně jako u minulého, se superlativy přibrzdím jen v zájmu hodnocení následného Grave New World.

GRAVE NEW WORLD (1972)

Opravdová bomba! Album Grave New World s novým klávesistou Blue Weaverem je ambiciózní konceptuální dílo s filozoficko-duchovním nábojem, v očích mnoha vrcholný počin skupiny, a to oprávněně. Začíná jako liturgie v chrámu - oslavnou skladbou Benedictus, opravdovou duchovní písní na rockových základech. Hey Little Man je křehounká miniatura, kterou na konci strany A uslyšíme v repríze s jiným textem, ale stejnou akustickou kytarou. Efektní Queen Of Dreams není podobná vůbec ničemu, v jejím suterénu se valí protisměrné efekty, v mezihře vrčí něco jako přistávající helikoptéra, píseň možná mohl vytvořit i Frank Zappa, je bizarní a patetická. Nutí přemýšlet a poslouchat stále znovu a znovu. Fordova Heavy Disquise začíná úsečnou kytarou, ozvou se trubky (ale je to asi mellotron), chvílemi zní jako vojenský pochod a chvílemi jako gotická litanie. Monumentalita vrcholí v apokalyptické vizi New World, procítěné expresivní výpovědi opět jak z ranného středověku. Otvírákem strany B je geniální mnohohlasá baladická The Flower, podkreslená basou, harmoniem a kytarami. Komu na albu chybí opravdový hutný rock, na toho čeká Tomorrow, jejíž drásavá kráčivost a odvázanost vokálu mi nevím proč připomene náladou slavné Lennonovo I Want You, i když zde jsou to možná jen spojité nádoby. On Growing Older nás zase odnese k důmyslnému zvonění čistých kytar, které se rytmicky vrší okolo tohoto svižného čísla. Ah Me Ah My vnese příchuť stařičkého Music Hallu v záři luceren, a šustění smokingů a rukaviček, rychle však utne, a už je tu vlnivý zvuk sitáru, uvádějící Hudsonovu opravdu už zcela duchovní píseň, ale i přes ten indický kabát jsme v (tuším) keltské Evropě na rozhraní věků. A z hloubi se noří kudrdlinky klasického klavíru, Bachovsky pravidelné jako podle metronomu, a Dave zpívá o konci cesty, Journey´s End. Tímto albem dobývají Strawbs poprvé posluchačskou obec i v USA.
Není divu, mají v té době nastartováno k letu do hvězdných výšin.

TWO WEEKS LAST SUMMER (1972)

Ač sólová deska Dave Cousinse, je považována za řadové album Strawbs. Vedle nádherné a oslnivé Grave New World je Two Weeks mnohem intimnějším, skoro neokázalým dílkem, a svědčí o převisu vynikajících hudebních nápadů v oné době. Na rozdíl od GNW, trhajícího hitparády, je z celého Two Weeks patrné, že komerční ohlas nebyl zamýšlen ani v nejmenším. Přesto se podařil skvost. Na album si Dave přizval celou parádní přehlídku hudebních hvězd, od Ricka Wakemana z Yes až po Rogera Glovera z Deep Purple. Objevuje se také kytarista Dave Lambert, budoucí klíčový člen Strawbs. Album je skvělé od úvodní imresionistické overturky až po závěrečný nadupaný rokenroll. Hvězdným číslem je trojdílné melodrama Blue Angel, zřejmě Daveovo milostně-duchovní vyznání s Wakemanovým nebeským pianem. Koneckonců, všichni hosté ze sebe vydávají to nejlepší.

BURSTING AT THE SEAMS (1973)

Bursting At The Seams - to je spanilá jízda v plné zbroji a v největší síle po horském hřebeni, jejímž první "vrcholovou kótou" bylo album Grave New World a posledním budou Ghosts. Na rozdíl od experimentálního charakteru a spirituálně mystického hávu charismatického předchůdce je Bursting více "útokem s jistotou", deska je tak "nahuštěna" hity, až může paradoxně z určitého úhlu postrádat pestrost. Asi jako při prohlídce galerie Ufici ve Florencii už občas člověk přehlédne Carravaggia vedle Raffaela....
Rozebírat jednotlivé skladby asi nebudu, autorsky masivně vstupují i nový kytarista Dave Lambert (cituplná The Winter and The Summer) a dvojice Hudson/Ford (hymnická Lady Fuschia a demonstrační odborářský hit Part Of The Union, tématicky trochu diskutabilní kus na albu). Zcela výjimečnými skvosty na tomto albu jsou bezesporu dvoudílná Tears and Pavan s renesančním španělským aranžmá a patetická vícenáladová freska Down By The Sea. Energická jízda Stormy Down nebo singlový hit Lay Down s chytlavým vícehlasým refrénem představují přímočařejší, rockovou stránku kapely. Tajuplná The River s napětím skoro soulovým nebo subtilní strunný medailónek Flying umocňují mnohobarevné spektrum alba. Závěrečná Thank You, kde se Cousinsův hlas vznáší nad vodami dětského kostelního sboru, je milou miniaturou, bonbónkem na rozloučenou s opravdu unikátním dílem.
Po Burstingu nastává ovšem další personální změna. Duo Hudson/Ford, povzbuzeno úspěchem hitparádového Part Of The Union, se vydává na sólovou dráhu. Také odchází klávesista Blue Weaver. Náhrada je ovšem důstojná - baskytarista Chas Cronk, bubeník Rod Coombes a klávesista John Hawken nejsou jen vynikající hráči, ale v budoucnu přispějí i vlastními kompozicemi. Nicméně na pánvičce budoucího ústředního jádra Strawbs, (Dave Cousins a Dave Lambert), se už rozpaluje olej pro vysmažení děl ještě obdivuhodnějších, pro kompozičně vyzrálé Hero And Heroine a neuvěřitelné Ghosts.

ALL OUR OWN WORKS (1973)

Ač vydané až v roce 1973, obsahuje toto album rané nahrávky Strawbs spolu s fenomenální Sandy Denny, nejlepší britskou zpěvačkou roku 1970 (Melody Maker), budoucí hvězdou skupin Fairport Convention a Fotheringay, ženou tragického osudu. Až na výjimky převážně Cousinsovy písně jsou ještě zcela folkového ražení, zhusta s typickým doprovodem Davidova banja. Jenže Dave zde ještě moc nezpívá, dominují Sandy nebo Tony, ale písně jsou už neseny na vlně podmanivé melodiky, tak příznačné pro budoucí Strawbs. Toto album dnes vpodstatě nahrazuje CD Sandy Denny and the Strawbs vydané v roce 1991, ovšem dvě skladby (Hooperovo Sweetling a country instrumentálku Wild Strawberries) tu nenajdete. Stačí si však přikoupit dvojdisk Preserves Uncanned, a tady jsou, doprovázené další širokou škálou ranných písní Strawbs, alternativních verzí a různých nevydaných rarit. Rozhodně stojí za poslech, hlavní síla Strawbs však tkví jinde.

HERO AND HEROINE (1974)

Album Hero and Heroine je oproti monumentální kolekci hitů na Bursting a následým emotivně i muzikantsky vypjatým Ghosts možná uvolněnější, jednodušší, možná trochu více strohé, ale o to více muzikantsky bezchybné, perfektně zaranžované, a představující kapelu v plné síle sestavy, jejíž živé koncerty tohoto období musely být úchvatné. Dokladem je bootleg Prince and Princess, kde slyšíme repertoár postavený především na skladbách z tohoto alba a zbylých třech z Bursting At The Seams. Nejatraktivnějšími momenty musela jistě být trojdílná kompozice Autumn, posunující kapelu od písní ještě více k náročnějším skladbám, z níž závěrečná The Winter Long s klavírním doprovodem patří jistě k nejkrásnějším Cousinsovým skladbám vůbec. Druhou stranu širokého záběru schopností a geniality Strawbs představuje titulní skladba, opřená o ostře nabroušený rockový rif. Jako ohlédnutí k "velkým" melodiím hitového Burstingu se zdá být překrásná Shine On Silver Sun, ale ani ostatní skladby alba nejsou o nic slabší, a poslech od začátku do konce, kde se motiv Silver Sun vrací hrán pozpátku (symbolika slunovratu?), je třeskutým zážitkem. Nezdá se mi, že po velké cestě, již kapela vykonala od folkových kořenů na The Strawbs a Dragonfly, stále vyvěrají z hloubi názvuky dojímavé a magické, spirituální a s podstatou bytí úzce propojené keltské melodiky?

GHOSTS (1975)

Pravděpodobně jeden z vrcholů ve "středním období", pro mne subjektivně vrchol tvorby Strawbs nejspíše absolutní. Barokní romantika korunující smysluplně rockovou přímočarost motivů, průzračnost zvuku postaveného na precizní souhře virtuozních kláves a špičkových kytar, mírně melancholická nálada impresionistických obrazů prodchnutá expresí projevu, hravost i chorální velebnost, zkrátka odraz z pozic, vydobytých předchozími alby na novou metu, to jsou Ghosts, album postavené na kombinaci písní s vícedílnými komponovanými skladbami. Strawbs v maximálním vzepětí, které bohužel nevydrží v takové formě nadále. Kam se také může stoupat z vrcholu?
Mnohastrunný vodopád vynořující se odkudsi jako zvonkohra uvede titulní suitu, v níž Daveův zpěv může připomenout svou barevností ve stylu "chiaroscuro" ranného Gabriela, zdrsnělý, místy potrhaný vzácný samet. Posléze se přetaví v ostré rockové numero, opět se rozlévající do zálivu cody. Lemon Pie je vícesmyslná hříčka a radostným karnevalem strun a kláves. Dvojskladba Starshine/Angel Wine je z pera baskytaristy, ale nese všechny charakteristické nálady, jaké od Strawbs posluchač žádá, prostě klasická hitovka jako z Bursting at The Seams. Rozverně najazzlá Where Do You Go vypráví o bezbřehé radosti z muziky a nebýt její rytmus tak komplikovaný, chtělo by se tančit.
A náhle kontrast - ztemnělý obraz krajiny, snad zaprášeného předměstí blízko trati, a z něho se vyšplhá jedna z nejdramatičtějších melodií, osudově démonická The Life Auction. Cousinsův pěvecký projev v tomto díle je nezapomenutelný, i kdyby v mezihře jeho divoká, rozevlátá výpověď nepřešla do úžasného, prostě neskutečného kytarového sóla, něžného v té záplavě zvrásnělých citů jako hedvábná krajka hozená vánkem na okenní parapet, a už opět burácí hlavní motiv. Po této skladbě už by nemuselo znít nic. Ale deska ještě nekončí....
Donť Try to Change me je klasická Lambertovka, trochu poklidnější a malebně ukolébávající, dokud zpěvák nevykřikne Don´t Try To change me - jde tu také o něco, ale je to jen hravé drama o lásce s přehlídkou zvonivých strun.
Jako pokračování předchozích impresionistických obrazů, jakoby nálada z adventního času, to jsou klávesy Johna Hawkena, tvořící předehru k zadumanému vzpomínání na to, co bylo a už se nevrátí, tichoučká nádhera You And I. Z jemnosti pramínku vykvete do plného, mohutnícího proudu, protkaného už výše zmiňovanou kytarou Dave Lamberta, který se tímto řadí ke kytarovým zvukomalířům Howeovi a Hackettovi. Snění se rozplývá.
A jako by si to žádal řád klasické barokní suity, na závěr duchovní chorál, ne už smutnící, ale vítězně ozářený jako oltář při liturgii, Grace Darling, Cousinsovo zanícené vyznání, lásce i Bohu, vlastně oběma v jednom velikém vzývání. Varhany a mnohohlas, dívčí sbor, to je zakončení dlouhé cesty na prahu domova.
Toto album je opravdu hudební chrám, slova k jeho hodnocení prorážejí klenbu.V mém osobním žebříčku stovky nejlepších alb všech dob je těsně za prvním – za The Lamb Lies Down on Broadway od Genesis.

NOMADNESS (1975)

Ne, toto album rozhodně není horší. Možná se dá říci, že je i výborné. Vlastně je skvělé! Jen ve stínu předchozí "velké řady" od Grave New World se může zdát být možná trochu "obyčejnější", trochu civilnější. Rozhodně stojí za poslech, rozhodně je hodně dobré, kraluje zde téměř původní sestava, chybí jen klávesista Hawken, za kterého však přiskakuje tu a támhle na střídačku celá armáda vynikajících hostů, včetně starého dobrého Ricka Wakemana. Jsou zde opět spíše písně (už nikoliv velkolepé kompozice), vycházející z tradičních žánrů od svižného rocku až po klasické blues, vše ovšem s pečetí stále žhnoucího ducha Strawbs. Výjimečnými čísly jsou hebká, tichá a melodická Golden Salamander a také poněkud strašidelná melodie bubeníka Coombese A Mind Of My Own, s magickým a zároveň politickým refrénem, též historická výpověď The Promised Land. Zkrátka, výborné album, protože Strawbs jsou výborná kapela.

DEEP CUTS (1976)

Deep Cuts o rok později za Nomadness přinášejí opět "staré dobré" Strobáky ve stejné čtyřčlenné sestavě, kde za klávesami opět defilují přizvaní hosté. Desce, zase čistě písničkové, dominují spíše kytary, hudba je svěží, odpíchnutější, místy i ostřejší, výborné refrény a exaltovaný Daveho zpěv zde stále můžeme slyšet. Výborné jsou oba otvíráky obou stran (na vinylu) - I Only Want My Love To Grow In You a Simple Visions, nicméně o nějaké převratné dílo nejde. Album rozhodně není zklamáním, jsou tu pěkné písně, přebírající se různými hudebními styly, dobře zaranžované i kvalitně interpretované. Zajímavým faktem je, že až na dvě výjimky všechny skladby skládal jinak vždy dominantní skladatel Dave Cousins spolu s basistou Cronkem nebo klávesistou Kirbym. Druhý výborný skladatel Lambert dokonce mlčí. Hlavní múzy, vdechující kapele inspiraci od Boha v minulých letech, si zřejmě vzaly volno. Doufejme, že jen dočasné.

BURNING FOR YOU (1977)

No, nějaká múzička se přeci jen ke kapele na skok vrátila. Burning For You je totiž dost odlišné od linie, nastolené na obou předchůdcích. Skladatelská spolupráce je opět pestřejší, a novinkou je orchestrální aranžmá některých skladeb. Někomu se může toto album zdát možná příliš "přeslazené" - opravdu obsahuje mimo pár rockovějších kousků více poklidných, baladických zátočin, z nichž Barcarole nebo Goodbye patří k nejpůsobivějším. Z poklidné, skoro odpolední dýchánkové atmosféry alba se výrazně vymyká napumpovaná Cut Like A Diamond s ostře vypjatým vokálem, budoucí koncertní otvírák z turné 1993 po znovuobnovení kapely. Album žádná velká dramata minulých let neoživuje, jako takové však asi bylo zamýšleno, a poctivě musím přiznat, že po něm sáhnu častěji než po jeho dvou předchůdcích.

DEADLINES (1978)


Album Deadlines zakončuje téměř desetiletou tvůrčí dráhu kapely od jejího vzniku, a to více než důstojně. Vzniklo pro novou nahrávací společnost Arista, už šest měsíců po Burning For You. Místo Coombese bubnuje Tony Fernandez, klávesy zajišťují Kirby a Mealing z minulé sestavy. Album má zcela odlišný, mnohem modernější zvuk než cokoliv předtím, s využitím elektronických klávesových nástrojů nasazují Strawbs hutný rockový sound, ne nepodobný soudobým Genesis nebo Yes. Deska je temnější, agresivnější a osudovější, zmizela někdejší akustická hravost a i ornamentální zvukomalba staroanglického a renesančního folku se ztratila v mlhách mohutných mellotronových zvukových stěn. Album možná zrcadlí i nějakou vnitřní krizi, je vážné a chvílemi až děsivé (Deadly Nightshade), naléhavé a snad i občas depresivní. Zvukově je však dokonalé, písně jsou velkolepé a ze zpěvu občas až mrazí. Perly alba jsou New Beginnings a Words of Wisdom, chladná jak noční rozvlněné moře, a přitom dunící vnitřním ohněm naděje. Poslední vzepětí legendárního souboru před rozpadem.
Od kapely totiž po turné odchází Lambert za sólovými projekty, pak i sám Cousins. Zbytek kapely zkouší s jiným zpěvákem krátce pokračovat koncertně, ale shledává, že bez Davea to nejde. Cousins se dává dohromady s bývalým kamarádem z období před založením Strawbs Brianem Willoughbym a koncertují v klubech a na festivalech jako folkové duo (viz následné album). Posléze však Dave Cousins začíná pracovat pro rozhlas a naděje na obnovu Strawbs končí na bezmála další desetiletí. Ostatní hudebníci se porůznu potkávají v jiných kapelách (např. Chas Cronk se Steve Hackettem z Genesis), též s Rickem Wakemanem, apod.
Na reunion si musíme počkat až do roku 1987.