Expedice Egypt 2009

V neděli 15.3. odlétám z Prahy v 21.40 směr Káhira. Délka letu 2640 km, ve dvanácti kilometrech nad zemí je prý za okýnkem -55. Po třech hodinách letu jsou už dobře rozpoznatelná blížící se světla Alexandrie a dalších měst směrem do vnitrozemí, zářící v mnoha tvarech a barvách po celé ploše nilské delty jako rozházené šperky.

Při přistání lze už zřetelně rozeznat honosné paláce severní Káhiry. Ve 4.00 místního času jsem v pokoji 37 Českého zastupitelského úřadu, stejném jako předloni, a nezbývá než se rychle pokusit o spánek, protože program začíná už zanedlouho. Je to zcela jiný pocit než tehdy poprvé, těším se už na známé lidí a známá místa, na nezapomenutelnou vůni pouště a na magický blízký dotek uplynulých několika tisíc let.
Je pondělí 16.3. a na devátou se odjíždí do Abúsíru, na známé již pracoviště koncese Českého egyptologického ústavu v dohledu Džósérovy pyramidy. Poznávám opět mastabu Neferínpuovu a přilehlé hrobky. Z pouště vane chladný vítr a příznačná vůně, slunce začíná žhnout.

Mastabu KK a její dvůr mne vítá po roce odloučení. Nyní je otevřen dříve zazděný vchod do hrobky, kterou mám za úkol celou zdokumentovat. Příjemné, obzvláště v poledne, je skrýt se dovnitř a kreslit na stolku v polostínu chodby.

Tradiční oběd v jidelně „U Saída“ se nezměnil. Na arabských novinách jsou dírou ve zdi podávané placičky tamíja, nasekaná cibule, arabské placky, vařené vejce, slaný sýr feta, orestovaný baklažán a pálivá paprička. Čaj je strašně silný a strašně sladký. Sklenička jako obvykle koluje "od huby k hubě". Zdraví snad zachrání kromě syrové cibule i nezbytná slivovice. Večer se koná posezení v „Oáze“ na pivu, kde se celá expedice tak porůznu slézá. Je nutné zde být už jen proto, aby se člověk dozvěděl, co se děje. A taky třeba jak někdo z badatelů vařil v kuchyni paní Jarky kusy obinadel z mumie v jejím nerezovém hrnci, aby získal výluh pro nějakou analýzu balzamovacích látek, což ji nikterak nepotěšilo.

V úterý 17.3. se už v 6.10. odjíždí zcela nemilosrdně do Abúsíru. Pomalu poznávám všechny účastníky expedice, která je tentokráte velmi početná. Je tu profesor Miroslav Verner s ing. Jolanou Malátkovou, egyptologové prof. Miroslav Bárta, Dr. Jaromír Krejčí, Dr. Ladislav Varadzin, Dr. Hana Vymazalová a Mgr. Lenka Suková. Také archeoložka Mgr.Katarína Kytnarová a antropoložka Pavla Malá. K týmu dále patří Dr. Václav Cílek, a dále geodeti, geofyzici, a další odborníci na různé specializace. Pokračuji v měření ve dvoře KK. Na jeho dně sestavuje Katarína ze střepů džbánky a Pavla z kostí celé nebožtíky. Na své vzkříšení z temnot věků tu čekají ještě celé pytle a koše džbánků i nebožtíků ze všech okolních nalezišť. Desítky vrabců poletují okolo, švitoří a hledají si dutiny ve starém zdivu ....

Středa 18.3.
Ranní Káhira se probouzí v šikmých paprscích, pronikajících věčně nedokončenou výškovou výstavbou okolo dálničních okruhů. Někdy cestou prosvítají z oparu pyramidy v Gíze, v podstatě už součást stejnojmenného přeměstí. Do Abúsíru se jezdí na jih okolo říčního kanálu, jehož břehy kromě palem a domů lemují celé laviny odpadků. Uprostřed řečiště dlouhodobě splývá mrtvý buvol, z auta denně sledujeme jeho úspěšný posun k severu. To nic nebrání výstavbě vznosných hotelů v staroegyptském kánonu těsně u břehů kanálu. Čilý dopravní ruch na obou březích se mísí s hemžením chodců a stánky prodejců. Samotná vesnice Sakkára, kterou se nyní do abúsírské lokality vjíždí kvůli nalodění reisů Talála a Ahmada, je celá utopena v palmových hájích a polích, a lemována kobercovými dílnami.

Dnes zaměřuji serdáb, tedy oddělený prostor pro rituální sochu. Musí se tam lézt úzkou dírou pod stropem a uvnitř si svítit „světelným mečem“.

Večer si půjčuji tasríchu (průkazku egyptské památkové správy) a jdu se podívat do proslulého káhirského muzea. Doprohlídnout to, co jsem minule nestihl. Nic se nezměnilo, jsou zde stále celé vagóny světoznámých skvostů nacpané v temných sálech jak ve skladišti, popisky buď žádné, nebo jen arabské, a když anglické, nejdou v tom šeru přečíst. I tak si vychutnávám sochařskou galerii v přízemí s obrovským Amenhotepem III. a královnou Teje uprostřed, s posvátnou úctou hledím na poničenou, tajemstvím obestřenou zlatou rakev z hrobky 55, z jejíž tváře před více než třemi tisíciletími odtrhla ruka ničitele zlatý plech s Achnatonovou podobou, strkám na chvíli čenich k Tutanchamónovi, několikrát marně hledám ptolemaiovskou dobu, která je zde zastoupena jen podle plánku, a oproti minule si konečně prohlížím nálezy se Saiské doby, stříbrné rakve králů z Tanidy a jejich šperky. Až se tohle muzeum jednou přestěhuje do důstojnějších prostor, bude to úžasné ....

Ve čtvrtek 19.3. Měření prostor v hrobce KK pokračuje a už bude skoro hotové, včetně pohledů na jednotlivé stěny. Některé detaily jsou hodně ve tmě a musím si to nejprve vyfotit bleskem a pak překreslit podle obrázku na LCD displeji. V mezičase navštěvuji sousední hrobky Kara a Intiho, kde pokračují práce skenování nástěnných maleb. V jedné z hrobek restaurátoři opravují dřevěnou rakev, nalezenou nedávno v nedalekém výkopu. Je asi nevyloupená, ale obsah se bude muset zprvu složitě rentgenovat, než ji otevřou. Alespoň si ji fotím. Po příjezdu se koná oběd v kuchyňce paní Jarky, v Egyptě žijící Češky, která tu pro expedici připravuje občas normální jídlo. Což je velmi příjemné, protože jinak, kromě Saídových tradičních obědů, jím vždy něco narychlo a studeného.

V pátek 20.3. je podle Egypťanů den pracovního volna, a brzy ráno se odjíždí autem na výlet do Alexandrie. Cesta trvá přes dvě hodiny, zajímavým momentem je zastávka v arabském Mac Donaldu. Stále míjíme městečka a osady v Deltě, pak se objevují rozsáhlé vodní plochy a říční ramena. Vjezd do Alexandrie z dálnice vede pompézní branou v ptolemaiovském stylu, v níž se platí mýtné. A zanedlouho jsme na pobřežním korzu a vidíme Středozemní moře. Alexandrie oproti Káhiře působí evropsky, skoro jako nějaké pobřežní italské město, pokud se ovšem nezajde někam hlouběji do uliček, kde si s odpadky nikdo nedělá těžkou hlavu a tradičně je frkne rovnou na zem. První akcí má být řeckořímské muzeum, kde jsem chtěl vidět a případně si i nafotit ptolemaiovské portréty, na což mám k dispozici tasríchu (povolení egyptské památkové správy).

Muzeum je však už několik let zavřeno kvůli opravám. Škoda. Pokračujeme tedy k odkrytému římskému divadlu a vykopávkám římských lázní z doby císaře Hadriána. Leží zde sloupy z asuánské červené žuly, ománské šedé žuly i krystalického mramoru, na některých hlavicích je už byzantský kříž z křesťanské doby. Nad divadlem se nachází „muzeum pod širým nebem“ s vystavenými artefakty z Nové říše, včetně bilboardů s fotografiemi jejich výlovu z moře. Většina starověké Alexandrie, hlavně Basileia, královská čtvrť, už totiž leží pod mořskou hladinou, a památky z předchozích dob tam nejspíše Ptolemaiovci a Římané navozili (tedy spíše nakradli) z jihu. Je zde také spousta hravých kočiček, které lezou návštěvníkům doslova do tašek.

Katakomby Kum el-Shuggafa, jak se arabsky nazývají, jsou třípatrovým římským pohřebištěm z 1.–2. století, na dně šachty v hloubce asi 12 – 15 m. Když se zhruba v 2-3. století Léta Páně přestali nebožtíci zpopelňovat, pohřbívalo se už do těchto rozsáhlých chodeb do zdobených sarkofágů. Synkretismus, mísení všech možných vlivů, je zde vidět na každém kroku. Můžeme vidět etruskou tombu s řecko-egyptskou výzdobou, egyptského boha mrtvých Anúpeva v řeckém oděvu, a podobně. Odborný výklad Kataríny a Jaromíra přiblíží mnohé zajímavosti, které bych jinak přešel bez povšimnutí.
Třetí lokalitou je areál bývalého Serapidova chrámu, dominuje mu slavný Pompeiův sloup, postavený ovšem mnohem později za Diokleciána, se sfingami okolo. Pod pahorkem je opět velkolepé „open air museum“, kde jsou rozmístěny sfingy a sochy z Nové říše. Některé sfingy jsou omleté mořem tak, že vypadají jako torzo spícího lachtana.

Pozdě odpoledne přicházíme k moři, k bývalému přístavu, kde stával slavný maják na ostrově Faros. Místo ní se zde nachází Qajitbayova pevnost z konce 15. století. Středozemní moře je mocným zážitkem. Vzdouvá se a rozbíjí o molo, nikdo se nekoupe, ale lidí užívajících si slunného odpoledne je zde víc než dost. Tam někde na té zvlněné pláni se kdysi s rachotem srážely Octaviánovy lodě s Antoniovou flotilou. Kdoví, co ještě z Kleopatřina města leží tam dole pod hladinou?

Pak následuje večeře, jak jinak než v rybí restauraci, tak si dávám chobotničky s tou jejich omáčkou „tahínou“. Zbývá jen dojít pěšky k autu, po pobřežní „kornýši“, a během trochu únavné procházky se zcela setmí. Moderní alexandrijská knihovna, postavená jedním z nejlepších českých architektů, Martinem Roubíkem, je poslední zastávkou. Pak už zbývá jen návrat do Káhiry, jsme tam těsně před půlnocí.

Poutavé povídání doktora Václava Cílka po cestě přiblíží problémy světové energetiky zcela jinak, než je člověk zvyklý. Netušil jsem, že za vytěžené ropné ložisko se například považuje jeho odtěžení z 30%. Zbytek (tedy 70%) se prý ale musí těžit jiným způsobem, který by znamenal změnu technologie. Prý existuje i projekt na zatopení Sahary mořem, nebo i systém výroby elektřiny pomocí zrcadel na poušti. Čtverec 200 x 200 m by prý pokryl energetickou bilanci Evropy na jeden rok. Zajímavé a nadějné to možnosti!

V sobotu 21.3. pokračuji v měření v Abúsíru, tentokráte zbytky zdiva sousední mastaby, které ještě chybí v celkovém plánu lokality. Jdu také opět nahlédnout na sousední pracoviště Kara a Intiho, kde jsou k vidění nádherné nástěnné malby. Večer mi kolegové předávají jízdenku do Luxoru, která se normálně obstarává dost obtížně, zvláště tedy s mojí arabštinou, omezenou na „salaam aleikum“.

V neděli 22.3. dodělávám nákresy v Abúsíru. Mimořádně je zařazen vstup do jinak nepřístupné pyramidy krále Veserkafa v Sakkáře, kam je opravdu obtížný přístup, leze se v předklonu a pak dírou, prosekanou lupiči. Po návratu se přesouvám se k abúsírským pyramidám, kde mám zakreslit jednu hodně zničenou, ale z archeologického hlediska asi dost zajímavou pyramidu prince Verkauréa. Je to nyní jen hromada kamení substruktury a částečně odkryté podzemní prostory se zřícenými stropy, tedy otevřené shora. Je to trochu alchymie, zaměřit něco tak rozbitého a najít v tom stavební logiku, ale do odjezdu na jih to musím stihnout.

Mimořádností je prohlídka Ptahšepsesovy mastaby, s přednáškou Dr. Krejčího, pro nějaký český zájezd. Tak se toho také účastním, ve vnitřku kaple jsem ještě nebyl. Při té příležitosti také vylezu na všechny tři pyramidy, na Neferirkaréa, Niuserréa a Sahuréa. Je mimořádná viditelnost, na severu vystupují pyramidy v Gíze, na jihu neméně krásné pyramidy v Dášúru.

Po vynikajícím pozdním obědě u paní Jarky ještě musím na tržiště Chan al Chalili pro nějaké dárečky, ale ten útok prodavačů ze všech stran se nedá moc dlouho vydržet. Hezká černá amforka s jemnou a věrnou podobou Kleopatry mne však donutí ke smlouvání na skoro třetinovou cenu. A pak - bič a pryč!

Pondělí 23.3. Teď jsem sám v pyramidě prince Verkauréa a snažím se z té ruiny vykouzlit nějaký logický a smysluplný plán na milimetrový papír. Stále tu leze nějaký skarabeus, ale ten tady má co dělat, vždyť je to pohřebiště slunečních králů! Při příjezdu se tu zase prolétával pěkně velký orel. Opravdu královské místo!

Během práce se objevuje profesor Verner a inženýrka Malátková, a tak s nimi jdu ještě jednou nahoru na Neferirkaréa. Pan profesor mne pak ještě hodí autem k slunečnímu chrámu Abú Ghuráb a oltáři, který znám jen z fotek, a zase zpět k Verkauréovi, a tak opět doplňuji díru v mozaice poznání.

Úterý 24.3. je trochu zvláštní tím, že oběd u Saída i další práci přerušil chamsín, písečná bouře. Není silná, ale vzduchem víří písek a nedá se nic dělat. Spoustu výkopů pokrývá nová vrstva. Odpoledne se tedy odebírám do blízkého areálu u Džósérovy pyramidy v Sakkáře, a než mne na křižovatce egyptologové vyzvednou, projdu si v klidu znovu to, co znám už od minula. Tedy Venísovu vzestupnou cestu a přilehlé hrobky. Zrovna tam nějací archeologové (nebo zloději?) stěhují na košatině mumie. Stále je co nacházet i tady, kde už je pár set let zpřevracený každý kámen.

Ve středu 25.3.
Dopoledne ještě dodělávám nákresy pyramidy prince Verkauréa. Celkem se to podařilo zachytit, aby to bylo použitelné pro další zpracování. Pak honem zpět do Káhiry, sbalit se a ještě rychle půjčit tasríchu na vstupné.

Večer nastává čas odjezdu do Luxoru, v předstihu jedu metrem na příslušné náměstí, kde by mělo být nádraží, ale trvá skoro půl hodiny, než se podaří je najít. Náměstí je ohromné, plné lidstva a ohraničeno různými zátarasy, které musím přelézat. Jeden ukazuje tam, druhý onam, tázaní mi možná ani nerozumějí, když v budově označené za nádraží nacházím modlitebnu (možná mne chtěli před cestou obrátit na islám?). Nikde nic označeno, alespoň ne v latince, ale nakonec to nacházím, ale už skoro v poklusu. Další problém představuje najít perón, vlak, vagón a sedadlo. Stále se ptám a z protichůdných odpovědí se snažím vydedukovat tu správnou. Průvodčí zde nikde není, normální nápisy už vůbec ne. Nakonec sedím na místě pár minut před odjezdem. Vlak je luxusní, velmi pohodlná a prostorná sedadla, v nichž se dá i spát, ale třeba záchod je strašidelnější než nějaká hospodská latrina. Doufám, že jej nebude nutno použít behem cesty k větší akci. Údržba a úklid asi moc nefrčí ....

Při jízdě se podává čaj, jede se pěkně, dobře se spí, když se sedadlo sklopí. V Káhiře je občas Evropan k vidění, tady při cestě na jih už vůbec ne.

Čtvrtek 26.3. Kolem sedmé se už rozednívá, na západě se rýsuje pohoří Libyjského vápencového masivu a údolí plné políček a palmových hájů. V půl osmé jsem na místě. Město není veliké, ale už po ránu docela rušné. Mám plánek a tak mohu mířit přímo k přívozu, aniž bych využil každou vteřinou nabízené taxi. Převoz za 1 libru přes docela široké řečiště na západní břeh, a je to tu zas. Pamětliv naučení říkám „no, thanks“ nebo „šukran“ a jdu tak daleko, až mohu využít obvyklou „servis car“, která stojí libru, i když mnozí průběžně naskakují a vyskakují, aniž bych viděl nějaké placení. Asi příbuzní a kamarádi. Za chvíli jsem u hotelu Marsam – Sheik Ali, který patří Češce paní Nataše a vnukovi slavného vykradače hrobů Abd Rasúla, který objevil ono slavné pohřebiště králů Nové říše. Příjemných padesát liber (200,- Kč) za noc a snídani, ale je možné, že bez doporučení egyptologů by cena byla odlišná. Přijetí je milé, hned dostávám snídani a pak si podle rady půjčuji hned za rohem bicykl. A vzhůru k Medinet Habu, které je asi nejblíže.

Chrám založený Ramessem III. je sice docela plný návštěvníků (ovšem pouze Egypťanů), ale dojem z něho je nejpůsobivější (možná i tím, že byl první). Nádvoří mezi jednotlivými pylony obahují to nejlepší. Mohutné kmeny sloupů s lotosovými hlavicemi, nápisy a obrazy v hlubokém reliéfu, mnohdy zachovalé původní barvy, kolosální sochy, a stále lze kráčet dál a dál do jeho nitra. Prohlídka vystačí na celé dopoledne, když si to chci sledovat podle plánku v knize. Nakonec navštěvuji zprava přistavený chrám z doby Ptolemaia VIII. Euergeta a v přilehlé restauraci sním musaku. A pak hned vzhůru na Ramesseum!

Cestou míjím jiné odkryté půdorysy chrámů – Merenptaha, Thutmóse IV., vedle Ramessea Italové odkrývají chrám Amenhotepa II. Ramesseum je mnohem menší než Medínit Habu, ale monstróznější. Zbytky padlého kolosu Ramesse Velikého svědčí o jeho nebetyčnosti. Na místě zachovaná chodidla jsou skoro velká jako dva zaparkované automobily. Jádro Ramessea je obklopeno ruinami z nepálených cihel – celý areál skladů a příslušenství. Na rozdíl od předchozího jsem tu občas dokonce sám, až na malou výpravu veselých arabských dívek, které se chtějí fotit. Všechno stojí za vidění.Bicykl nevímproč nejde odvázat, přicházejí na pomoc vojáci, kteří nakonec zámek jednoduše rozbíjejí. Po návratu se ale rychle přihlásí potřeba spánku a nadobro vítězí. Alespoň nasbírám síly na Údolí králů.

Pátek 27.3.
Rozednívá se v 5.30, a i když se zprvu nechce, vycházím na střešní terásku, kde jsou jen prázdné stolky. Lehce vane chladný vítr a nad východním břehem se v mlze mezi palmami zvedá načervenalý přísvit. A pak ještě něco. Jeden za druhým odkudsi z polí vylézají horkovzdušné balóny.

Je jich celkem dobře snad deset a postupně se ubírají k jihu. A pak konečně nastává rychlý úsvit a protější svahy vápencového masivu s vrcholem chytají první paprsky. Takže rychle obléci, snídaně, nastartovat bicykl, a hurá směr Údolí králů. Po cestě mne předjíždějí celé špalíry autobusů; aby do toho Sutech praštil, to vypadá dost hrozivě!

Údolí králů je opravdu nacpané turisty tak mohutně, že se v některých partiích nedá ani projít. Před některými hrobkami stepují fronty nedočkavců, ačkoliv je „teprve“ 8.30. Ale jak jsem se pak dozvěděl, ráno je takové vždy, neboť dorazí autobusy z Hurghady. Prodral jsem se až na konec údolí k hrobce faraóna Siptaha. Hrobka je velmi hluboká, klesající vstupní koridor je bohatě pokryt nápisy a malbami, zakrytými sklem. Možná sto metrů lze kráčet mezi zdobenými stěnami až k prostorné pohřební komoře, vytesané v rostlé skále.

Antropomorfní žulový sarkofág uprostřed je ohromný. Fotit se striktně nesmí, strážci vykukují za každým rohem a prý sami vymazávají snímky z foťáků. Sousední hrobka Setnachta a jeho matky Twosret je podobně uspořádaná, a třetí z nich, Setchi II., má sice jen maličkou kryptu, o to však krásnější vstupní chodbu s barevnými výjevy faraóna před bohem Re-Harachtejem hned u vchodu.

Jak se ukázalo, dnes je otevřeno celkem jedenáct hrobek, včetně dvou zvlášť placených, a to Tutanchamónova za 100 a Ramesse VI. za 50 liber. U Nefertari v Údolí královen se prý dokonce vybírá 20 000,- liber, čili se tam prakticky nesmí, nepřijedu-li ve Ferrari. I některé jiné slavné hrobky jsou zavřené, režim otevírání se prý denně mění kvůli ochraně mikroklimatu uvnitř.

Odbočuji na Thutmóse III., který má hrobku vysoko ve skalní stěně, přístupnou jen strmými schody. Přesto se zde kupí davy. Sestupuje se opět hodně hluboko dolů, vzduch je zde skoro tekutý, dokonce u vchodu rozdávají kusy kartonových krabic na ovívání. V tom vedru se ještě v podzemí čeká na sestup o patro níže. Nejnižší prostor je hezky zdobený, s malým sarkofágem z červené žuly a modrými hvězdami na stropě. Pak se vracím a odbočuji z hlavní cesty na trasu, kde leží hrobka Ramesse I. Opět se tu čeká, výzdoba je honosná, ale už tak nepřekvapuje. Sousední, největší a nejhlubší hrobka Setchiho I., je zavřená, a prý snad ani nikdy otevřená nebyla. Pracuje se v ní a očekává se nějaký převratný objev, neboť z nejnižší komory prý vede ještě další dlouhý tunel někam dolů, dosud plný kamení.

Boční cesta se vine ještě dál, k hrobce Thutmóse IV. Překvapivě zde není ani živáčka, je to koneckonců až na konci cesty, a u vchodu se povaluje strážce. Zkontroluje mou tasríchu a nechá mne jít samotného dolů. Pouštím si tedy z empétrojky Enyu a užívám si konečně poezii posledního místa odpočinku věhlasného faraóna. Sestupné chodby se zalamují, jsou bez ozdob, ale v rozšířených zastaveních jsou nasvíceny úchvatné malby. Teď mohu nerušeně i fotit. Dokonce si lze v klidu i uvolněně zazpívat, nálada je zde úžasná, nikdo neprudí, do uší tichounce vniká jemná snivá hudba a přenáší na bezčasých křídlech do lůna starověku. Kupodivu, ti Keltové k Egyptu docela ladí. Teď si mohu atmosféru hrobky vychutnat naplno. Jdu stále chodbou dolů, hodně hluboko, míjím jen holé stěny bez ozdob. Opět jedna širší prostora a nádherné barevné obrazy. V hrubě tesané sloupové pohřební komoře stojí skvostný červenohnědý sarkofág. Bohyně Nebthet jej objímá z obou stran svými pažemi. V klidu mohu udělat pár snímků.

Cestou nahoru si všímám úžasného, ale opravdu neodolatelného dívčího portrétu, který bych směle mohl použít jako podobiznu Egypťanky Amiai na obal románu "Poslední z faraónovy družiny". Chtěl jsem ho vyfotit, ale shora se vynořili nějací dva Francouzi a v závěsu za nimi hlídač. A už se od nás ani nehnul, stále jen číhal, takže nezbylo než vylézt s Frantíky ven.

Údolím zalitým oslepivou září nyní vane svěží vítr a mírní žár poledního slunce. V tu chvíli si uvědomuji, že navzdory té nádheře dávných věků všude okolo a přes všechno zaujetí pro Egypt sem má duše už nepatří. Možná jsem tu kdysi dávno žil a polonahý vysekával ty hrobky ve skalách pro své panovníky, ale už bych tu asi nemohl mít stálý domov, jsem tu jen na návštěvě ve svém dávném snu. O to silněji pociťuji své keltské duševní dědictví. Ne žhavé bodající slunce a vyprahlý, po oáze žíznící kraj tisíciletých stínů, ticha a mýtické strnulosti vedle neodbytného halasu, ale mladé a vlahé pařící se lesy a louky, zamlžená a zadumaná rána, mrazivé zimy střídající letní parno okolo zurčících vod, to je současný domov, keltská duše plná vášní v písních a v jednoduché, snad trochu naivní zbožnosti. Tady, v náruči legendární země Kemet, to cítím silněji než doma, a nemusí mi k tomu ani cinkat Stivellova stříbrná harfa. Ale Egypt, "prastará a stále se obnovující země Ta-Meri, kde bohové žijí s prvními lidmi v jejich obydlích na březích řeky, kterou řídí pohyby hvězd, země, kde je minulost propletena s dneškem jako osnova v plátně oděvu krále, zaručujícího trvanlivost řádu Maat," ten Egypt musel být kdysi kolébkou nás všech ......

Cestou se na mne vrhá další Egypťan a chce se nějak angažovat kvůli potenciálnímu bakšiši. Ptá se, jestli chci vidět hrobku Hatšepsut, ale ta je, jak vím, přeci nepřístupná. Radši se mu vzdaluji až Ramessovi IX., který je vevnitř velmi impozantní. Má přímý, široký koridor členěný masivními portály, vše pokrývají barevné scény setkání s bohy a texty Knihy mrtvých. Výjev šikmo se vznášejícího faraóna podepřeného hadem v proudu paprsků před tváří Usírovou mne zaujme nejvíce. Čtvercová pohřební komora má v kamenné podlaze místo sarkofágu jen ohromnou vytesanou jámu. Zdobené jsou i stropy a připadám si jako v prostorném podzemním paláci.

Podle plánku vede protější cesta opravdu k hrobce Hatšepsut. Je poledne, údolí se vylidňuje, bůh Ré přitvrzuje a musím si dát něco na hlavu. Ještě se mi z údolí nechce, ještě nevydalo všechna svá tajemství. Vydávám se postranní pěšinou opět do svahu. Po cestě se černají vchody k Ramessovi III., Jujovi a Cuje, pak následuje Ramesse IX. Všechno zamřížované. Jdu stále nahoru, ta Hatšepsut mi nejde z hlavy, co když přece? Ale nakonec se dostanu jen k zavřené hrobce prince Mentuherchepsešefa a kousek nade mnou je opět Thutmóse IV. Takže získání podobizny krásné Amiai pokus číslo 2?

Hlídač u vchodu líně sedí oči zavřené, ale vzápětí procitá, bohužel. A hned „I had you seen before, mister?“ „Yes, I like this tomb,“ říkám, a on překonává svou lenost a vleče se za mnou. Až k portrétům. Nakonec nezbude než mu říci, že si chci udělat fotku té dívky. „No photo, mister“. Nabízím pár frfníků, jdu až na dvacet liber, víc se mi dát nechce, ale on je tvrdý: „No money, no photo!“

Takže nic naplat, jdu opět ven. Ten druhý na trase mně žádá o výměnu nějakých euromincí, co dostal od Němců, za libry, prý mu moc pomohu. Tak tedy pomohu, a hned chci pomoci také, aby ukecal svého kamaráda u vchodu. Chlapík vysvětluje, že ten strážce má hrozný strach, protože ředitel prý dává hlídačům strašlivé tresty za to, když zjistí, že někdo fotil u nich v hrobce. Takže Amiai mi asi unikla a už ji nikdy neuvidím ....
A tak navštěvuji ještě dva Ramesse, IV. a VII. První z nich je podobná jako ta devítka, jen pohřební komora není na konci, ale kousek před ním v rozšíření chodby. Tam stojí neskutečně ohromný, jednoznačně zatím největší sarkofág ze žuly, asi 3 metry vysoký, půdorysně tak 2 x 4 metry. Nad ním je opět dvakrát bohyně Nút přes celou délku stropu, zády k sobě na modrém hvězdném pozadí. Nelze než žasnout. Ramesse VII. má kratší koridor, jen asi 15 metrů, pohřební komora leží hned za 1. portálem, sarkofág je hrubý a rozbitý od lupičů. Strop není rovný, ale klenutý do dvou podélných pasů, Nút je protažena do délky, impozantní výzdoba je o něco více poničena, jsou vidět i různé bezohledné čmáranice někdejších návštěvníků napříč malbami.

Takže jsem prošel na tasríchu devět hrobek, kromě Tutanchamóna a Ramesse V., kde je extra navíc vstupné. Ale něco mi stále chybí. V Tutanchamónovi prý nic zvláštního k vidění není, pohled na přetrženou mumii je prý spíše smutný. Jdu ven bránou a odjíždím vláčkem k východu z Údolí. Nic tam prý k vidění není, ale odejít, aniž bych sestoupil po těch legendárních šestnácti schodech, o kterých jsem četl ve Zlatém faraónovi, když mi bylo deset let? Tak to těch 100 liber přeci jen obětuji. Rozhodnuto, vracím se vláčkem zpět.

U Tutanchamónova vchodu nikdo kromě jeho dvou strážců není. Zkouším ještě slevu na tasríchu, egyptští úředníci se scházejí k poradě, a prý že to asi nejde, a mně už dochází trpělivost, a tak si kupuji vstupenku. Šestnáct schodů dolů, průvodce jde se mnou, a v nevelké prostoře po levé straně ve skleněné rakvi leží Jeho Veličenstvo, od krku až po kotníky pod rouškou. Průvodce na něho neuctivě svítí baterkou, ale já raději proslulého královského mladíka ze zlaté rakve slušně pozdravím. Je to zvláštní, hledět mu do tváře, byť tolik poškozené přemírou balzamovacích látek. Možná mohl být zaživa docela fajn společník, třeba by se s ním hezky povídalo u poháru piva o Atonovi. A tak se s ním uctivou úklonou loučím a jdu k sarkofágu a vnější rakvi v nevelké malované kryptě napravo. Vše je takové, jak to znám z mnoha obrázků, a přece jen jiné, když si to člověk sám umístí v prostoru a času. Nic víc tu opravdu není, a tak tu za svou stovku chci alespoň zůstat co nejdéle, ať si to užiji dosytosti. Asi sem už stejně nikdy nepřijdu, protože v Egyptě je toho ještě tolik k vidění!

Průvodce posvítí na sarkofág a řekne pár slov k hrobce. To je král, to je sarkofág, to je bohyně Hathór, to je Anúbis….. Čeká za svůj superstručný výklad už dávno viděného nějaký bakšiš? Preventivně zavádím řeč na králův rod a jeho historii, průvodce za chvíli přiznává, že má naučeno jen to, co je vidět, a tak odvážně oprašuji angličtinu a povídám mu (a též pro sebe, na tomto památném místě) o všech peripetiích potomků Amenhotepa III., o tajemství Nefertiiti a Smenchkaréa, o teoriích, čím synem byl asi Tutanchamón, o sochaři Thutmósovi a jeho královské milence. Strážce pozorně poslouchá a jsem rád, že ho to zajímá. Mám pokušení říci si mu z legrace o bakšiš, ale pak toto ožehavé téma raději nepokouším. Jdeme ven a on se sám i s druhým strážcem chtějí se mnou na schodech vyfotit. To je od nich ovšem velmi milé, budu mít pěknou památku. A na schodech se fotit ještě smí...

Takže důstojná tečka k rozloučení s Údolím králů, sbohem, Vaše Veličenstvo Nebchepruré Tutanchamóne, jen málo lidí ví, že jste ve skutečnosti synem samotné královny Nefertiiti a jejího ctitele Thutmóse, tvůrce proslulé bysty. To však nemohu říci nikomu z egyptologů, kvůli obskurnosti zdroje této informace. Odvazuji bicykl a opravdu jsem za nějakých dvacet minut u hotelu Sheik Ali Marsam. Cesta sem byla tedy opravdu do kopce.

Nic se neděje náhodou a všechno má svůj smysl. Bohové mi jsou nyní asi velmi nakloněni, protože mi celou cestou do hotelu posílají náhodným výběrem z empétrojky do sluchátek samé hudební klenoty. Rozhrkaný bicykl uhání z údolí k nilské nivě a jejím chrámům, vítr příjemně povívá a postupně slyším Wonderous Stories od Yes, Greg Lake navazuje svou rozmáchlou Lend your Love to me tonight, následuje skvostná Ripples od Genesis, Northern Sky od Nicka Drakea, Am I very wrong od Genesis a Life on Mars od Davida Bowieho. V 15.20 se už mohu osprchovat, převléci a znovu vyrazit, protože čas nemilosrdně ukrajuje pobyt v Luxoru. V nějakých 16.30 už uvazuji bicykl u přívozu, kupuji si ořechové koláčky a přeplavuji se na východní břeh.

Luxorský chrám je skoro nadosah. Malá hádka u vchodu s vrátným, kterému bylo divné, že moje tasrícha má fotku o dvacet let mladší. Druhý beduin mává rukou a už jdu k aleji sfing. Oproti aleji se tyčí pověstný pylon s obřími sochami Amenhotepa III. a s obeliskem. Procházím se zástupy turistů na dvůr Ramesse II., zprzněný nějakou dodatečnou islámskou vestavbou, nicméně monumentální jak se patří. Všechno to člověk trochu už zná z knížek, a teď tedy konečně naživo! Kolonádou procházím na dvůr Amenhotepa III. Slunce už se chýlí k západu a mamutí sloupoví vrhá dlouhé ostré stíny. Procházím až dozadu, kde jsou staroegyptské reliéfy částečně překryté omítkami s křesťanskou malbou. Pak vstupuji do síně posvátné bárky Alexandra Velikého. Je tu hodně temno, ale krásné bohaté a dobře zachované dobové výjevy. Chci fotit, ale dnes se asi všichni zbláznili do Alexandra, protože síň je stále plná zvědavců, i když už je šero a není nic moc vidět.

Pomalu se vracím stejnou cestou před chrám a pomalu se snáší tma. Zbývá jen koupit pohledy, aby vůbec ještě došly. Ptám se v tom obchodě na knihu, kde by byla hrobka Thutmóse IV. Nikde není, asi nepatří mezi ty výlučné, jako je Nefertari.

Taxíkem se za pár frfníků dopravuji k muzeu. Nejprve prozkoumávám místní knihkupectví ohledně Thutmóse IV., pak usedám v kinosále a sleduji dvakrát za sebou pořad o mumiích. Při druhém píšu pohledy, a pak hup do muzea! Od káhirského se luxorské liší neuvěřitelně. Je malé, moderní, ve třech úrovních propojených rampami. Exponáty mají dost místa, jsou perfektně nasvíceny a skvěle popsány.

Nachází se tu slavná socha Thutmóse III., Achnatonova busta, sedící písař, a mnoho jiných více či méně známých artefaktů. Uprostřed v příšeří malé kapličky leží pod sklem mumie zakladatele 18. dynastie faraóna Ahmóse. Muzeum působí velmi příjemně. U východu je další knihkupectví. Ptám se už jen tak ze setrvačnosti na knihu s hrobkou Thutmóse IV. Prohlížím různé publikace o Údolí, ale Thutmóse IV. v nich většinou není, nebo jen zběžně. Knihkupec pak vytahuje kompletní katalog hrobek v Údolí. Thutmóse IV. tam je, ale Amiai nikoliv. Kniha je však krásná a tak trochu smlouvám a pak si ji beru, spolu s brožurou o muzeu.

Je už naprostá tma, nábřeží však má stromy ozdobené lampičkami jako o Vánocích. Luxorský chrám je skvěle nasvícen a do daleka je vidět. Přeplavuji se na západní břeh. Bicykl nikdo neukradl (islám v tomto účinkuje dost dobře). Cestou zpět se však kolo zcela vyfoukne až na ráfek a musím ho vést. Zdržím se ještě u tajuplně osvětlených Memnónových kolosů, a pak raději kolo vracím majiteli.

Večer prohlížím knihu a na začátku, v kapitole obecně pojednávající o malbě, na mne vykoukne překvapení. Portrét té krásné Egypťanky z Thutmósovy hrobky je tu, byť černobílý, ale hezky přes půlku stránky. Takže bohové, děkuji vám za laskavost!

V pokoji leze po hliněné omítce gekon, což je prý dobře, protože vyžere hmyz. Spí se tu fantasticky.

Sobota 28.3. – ráno snídaně, tedy rohlík, máslo, slaný sýr, marmeláda, palačinka a jogurt. V 8.00 chytám taxi k terasovému chrámu královny Hatšepsut, proslulému Džeser Džeseru, postavenému architektem Senenmútem v letech 1550–1291 př. n. l.

Je vidět už z dálky, úctyhodně rozložený se na svahu hory, a v jeho dokonalosti skoro zaniká nejen sousedíci, mnohem starší chrám Mentuhotepa II., ale výmluvně i chrám královnina nástupce a zarputilého ničitele její památky, Thutmóse III.

Po rampách na ose chrámu lze vystoupat až na nejvyšší terasu a do vnitřního dvora. Do skalní hrobky už se nesmí. Poničené, ale znovu postavené sochy lemují většinu sloupořadí. Stavba doslova září ve slunci, a lze se jen domnívat, jak musela působit tehdy, nepoškozena a obklopena zelení. Oproti masivním a zdrcujícím nádvořím je lehká, vzdušná a doslova dámská.

Nejdu zpět stejnou cestou, ale beru to přes horský hřeben stezkou směrem k tušené Dér El- Medíně. Starověké sídliště a přilehlý ptolemaiovský chrám se vynořují asi po půlhodině chůze. Odtud se přes vesnici Qurna vracím do hotelu. Zjevení bělocha vyhání celé houfy dětí na cestu, ještě že mám nějaké propisky a drobnější bankovky. Je o čem přemýšlet.

Jelikož večer je už odjezd, musím ještě stihnout Karnak, tedy znovu se přeplavit na východní břeh. K ohromnému chrámovému komplexu se jde přes velmi necitlivě provedené rozpálené zpevněné plochy, obklopené zdmi. Amónův chrám je sám o sobě na několik hodin zběžné prohlídky, slunce žhne, a tak rád odbočuji východem do „open air“ musea nalevo od chrámu. Tady je mnoho známých památek rozptýleno mezi stromy, třeba bílá kaple Senwosreta I. Tu nalezli archeologové rozmlácenou na kusy a naházenou do základů třetího pylonu Amónova chrámu, nicméně kompletní, takže ji mohli sestavit. Tady je příjemně a stojí to tu za zdržení.

Na konci hlavního chrámu je jedna zajímavost, kaple z ptolemaiovské doby, tedy krátce před – z doby Filippa Arrhidaia, slabomyslného nástupce a bratra Alexandra Velikého. Z ptolemaiovských památek chci ještě vidět vstupní bránu Ptolemaia Euergeta, ale k ní se musí jít dost daleko, přes pláň, kde mají archeologové plošně vyloženy spousty dílů dříve rozbitých a druhotně použitých staveb. Kusy leží vedle sebe, očíslované a čekající na složení jako obrovské lego. Práce na celé generace.

Chrámový komplex je tak rozlehlý, že už se nedá moc vnímat, po tom všem už viděném. Vracím se zpět do hotýlku pro věci a pak v podvečer odjezd. Tady není nutné vlak hledat, jede jen jeden. Pohodlné sedadlo nepohodlně umístěné proti zdi, to je ovšem horší na spaní.

Neděle 29.3.
Den odjezdu, nějaké nákupy na gigantickém tržišti Chan Al- Chalili, radši nadvakrát, ještě si zajít na pálivé košárí a utratit poslední frfníky.

Stala se mi jedna podivná věc, že jsem byl chvíli neviditelný. Egypt je plný magie, a jinak to vysvětlit nelze. Procházel jsem několikrát tržištěm Chan al-Chalili a ze všech stran vždycky křičeli prodejci, tahají za rukávy a stále něco nabízejí. Nepřejdeš deset metrů, aby tě jich deset neoslovilo. Pak jsem šel jednou znovu a prošel jsem celé tržiště, a oni koukali skrze mne a nikdo mne neviděl ani nic nevolal. Dokonce kdo šel proti mne, šel přímo na mne, a kdybych neuhnul, vrazil by do mne. Pak náhle jako bych překročil neviditelnou mez, tak jsem o něco zakopl a od té chvíle zase všichni volali a nabízeli zboží. Velmi podivný zážitek.

Zajímavou zkušeností je také vážení zavazadel na letišti. Kufr náhle váží o pět kilo více než má, a jsem žádán o šest set liber poplatku. Uff! Nejenže je nechci dát, ani už je nemám, a cítím tom čertovinu nebo místní folklórní kulišárnu. Po desátém zvážení je náhle váha v pořádku a jdu. Buď si na kufr sedl nějaký zlomyslný Sutech, nebo to Egypťani prostě zkouší. Zazobaný Američan by totiž možná hned vytáhl kešeň a odzívl by to. Vypadám snad s tou nákupkou plnou knížek jako zazobaný Američan?
Odjíždím, snad se opět vrátím, ale musím si tiše zopakovat slova královského malíře Šesep-anch Hora:

Přes všechny pochybnosti měl bych dobře znát
všech dvanáct svitků svaté knihy Amduat,
než opustím tě, z večera či z rána,
přesladký Egypte, Ta-Meri milovaná!

Odlet je v 2.10. V Praze se snášíme něco po půl šesté, je docela chladno, chce se spát, ale jsem doma. Všude dobře, doma nejlíp.