Pohádka

F J O R D
pohádka

V mlžně mdlém přísvitu nízko putujícího slunce se koupou břehy ostrova za křiku nalétávajících racků. Nízkou trávu spásají losi a sobi, a když zazní štěkot bílé lišky, zvířata poděšeně zvedají hlavu a mžourají do polárního oparu tisíců třpytivých kapiček, dopadajících na věčně vlhké kmeny padlých stromů, spojených se zemí koberci lišejníků. Stříbřitá pláň se táhne do nedohledna, napravo se krčí skromné domky rybářů a nalevo přechází pobřeží ve strmá skaliska a útesy. Tam někde se nachází Fjord.
Rybář Harald jednoho dne onemocněl záludnou mořskou horečkou a musel na několik dní ulehnout. Vypadalo to, že ve své nemohoucnosti nebude moci vyplout, a přitom právě nastalo období, kdy se tresky houfně stěhují k pobřeží a hojný úlovek bývá zaručen. Dánský obchodník a překupník Sud van der Hoven, u kterého si byli nuceni půjčit peníze na opravu poškozené loďky a na novou střechu, nebyl však ochoten slevit ze svých pohledávek, a podobně na tom byli i jiní rybáři z osady. Haraldova žena se v rybářské práci nevyznala, syn Larsen odcestoval na mnoho dní do města koupit potřebné léky, a tak Harald nerad svolil, aby jej Rannveig, jeho plavá dcerka, na několik dní zastala. Rannveig mnohokrát otce a bratra vyprovázela na lovu a přesně věděla, kdy a jak je nutno nahodit síť, jak ji zatáhnout a dopravit zpět na loďku, aby se nepřevrhla. Přesto Harald sledoval oknem její první samostatnou plavbu s obavami.
„Varuj se Fjordu!“, řekl jí ještě před odjezdem. „Obepluj jeho ústí širokým obloukem. To místo je prokleté a nikdo z nás tam nemá co pohledávat.“
A Rannveig, odrážejíc se statečně veslem, si připomněla dávná, mnohokrát opakovaná vyprávění, při nichž se s bratrem tísnili pod peřinami, přitaženými až pod bradu. Jestli v jejich nevelkém světě bylo něco děsivého, byl to právě Fjord.
Přesto tomu bylo již stovky let, co se prý ten příběh stal. Tehdy přijížděli k břehům ostrova Vikingové, a nejstrašnějším z nich byl Sigurd a jeho tři pomocníci. Björn Plavovlasý, Olaf Nádherný a Ivar Krvavá sekyra. Nepodléhali žádnému vládci, drancovali pevninská pobřeží i ostrovy, přepadali lodě a nešetřili ani drakkary ostatních Vikingů. Jejich útočištěm se stal Fjord.
A děsivá pověst líčila barvitě, jak Sigurdovi bojovníci potopili i několik královských lodí, jiné odvlekli a spálili přímo ve Fjordu, a zde ukrývali na zakotvených drakkarech nesčetné klenoty, zlato v mincích i prutech, umělecké předměty nedozírné ceny, a nikdo z nich z těch pokladů nic neměl, neboť vášeň hromadit lup byla silnější, i když si mohli žít přepychověji než jakýkoliv král od východu až na západ. A tak časem došlo k tomu, co se stát muselo. Sigurdovi bojovníci si chtěli naloupené poklady rozdělit, ale došlo k hádce a boji, v němž Sigurd nakonec své bývalé druhy zabil. Ve strachu, aby se o poklady nepřihlásil někdo jiný, potopil pak naložené drakkary na dno Fjordu a sám se tam usadil, aby je střežil. Ačkoliv uplynulo mnoho let, více než trvá lidský život, mnozí tvrdili, že zde Sigurd své potopené poklady stále střeží. A ti, kteří vpluli do Fjordu v touze odnést si alespoň střípek zlata a klenotů, se buďto nevrátili, anebo vyprávěli děsivé zkazky o přízračném Sigurdovi, který v levici třímá krvavý meč a v pravici pohár z lebky Björna Plavovlasého, ještě pokrytý jeho kadeřemi, o dračích hlavách a písečném dnu pokrytém zlatem a kostmi obětí. Nikdo kromě několika bláznivých dobrodruhů se za poslední čas do Fjordu nevypravil, a těch pár pošetilců už nikdy nikdo nespatřil.
A tak Rannveig poslušně popoháněla svou loďku podél pobřeží, na vybraných místech nahodila síť a vlekla ji tak dlouho, až pocítila tíhu úlovku a vyprázdnila její obsah do připravených štoudví. Úlovek utěšeně přibýval a spokojená dívenka se už už chystala otočit plavidlo zpět k domovu. Zaujata rybolovem nesledovala příliš směr. Vítr vanoucí od moře ji přiblížil více k pobřeží, a když Rannveig zdvihla hlavu, náhle ji zamrazilo. Z obou stran okolo ní spadaly do pohupující se hladiny strmé útesy a ztrácely se v tmavé hloubi, jež pokračovala mezi téměř kolmými stěnami, po nichž by nevyšplhala ani horská koza. Nikdy se ještě neocitla tak blízko ústí Fjordu, a navíc byla zcela sama.
Jako by překročila jakousi neviditelnou hranici, hučení větru a nárazy vln o skály utichly. I křik ptactva ve skalních rozsedlinách náhle ustal. Nepozorovatelný, ale vytrvalý proud posunoval loďku do Fjordu, a Rannveig se chopila vesel i snažila se vyplout zpět na volné moře a vzdálit se skalám. Cosi se však stalo. Jakoby neviditelná paže vlekla pomalu příď loďky navzdory jejímu úsilí. Bezmocně odložila vesla a vykřikla o pomoc.
Ozvěna jejího hlasu se dutě rozléhala mezi oběma břehy, které se zvolna začaly vzdalovat od sebe. Poklekla zděšeně na příď a uviděla vzdouvající se hladinu pod kýlem, kde ledové proudy vystupovaly odkudsi z hloubi a obestíraly ji mrazivým chladem. Nikdo ji zde nemohl slyšet. Modrozelená voda zešedla, ztmavla a unášela ji hlouběji do Fjordu. Rannveig trpce litovala, že nebyla ostražitější, a v duchu si opakovala všechny modlitby, které ji rodiče naučili.
A pak to spatřila. Pod skalou na krátké kamenné výspě trčel nabodnutý koráb se zlámanými ráhny, ožehnutý plamenem a zčernalý stářím. Nedaleko z hloubi vyčníval vrcholek stěžně. S každou zátočinou Fjordu přibývalo trosek. Čím ji neznámá síla vlekla hlouběji, tím se přibližovalo dno, poseté vraky. Náhle se ocitla pod mohutnou skalní stěnou, tak vysokou, že nedohlédla její hrany. Loďka narazila na písečnou kosu, naklonila se na bok a zastavila se. Zde Fjord končil.
Rannveig vystoupila na písčinu a rozhlédla se kolem sebe. Vybělené kosti a rzí rozežrané meče vyčnívaly z mělčiny. Svažující se dno jimi bylo poseto. Udiveně vytáhla z nánosů zlatou číši a vzápětí ji vyděšeně upustila. Prázdné oční důlky na ni hleděly skoro vyčítavě a na kostnaté ruce se zaleskly prsteny. Odskočila a přitiskla se zády ke skále. Uviděla, jak zpoza rohaté přilbice vyplulo hejno drobných rybek. Pod jejíma nohama zaskřípěla nádherně vykládaná harfa, pokrytá krustou soli. Proč jen se musela dostat na toto děsivé místo?
Odevzdaně usedla vedle loďky a dala se do pláče. Vyčerpání a únava však způsobily, že se jí zmocnil milosrdný spánek a dívka nakonec usnula uprostřed mlčenlivého místa hrůzy jako čisté nevinné stvoření.
Neslyšela dunivý krok těžkých škorní, neviděla, jak po skalních římsách kráčí ohromný muž s mečem v jedné a pohárem z lebky v druhé ruce. Jeho vlastní zraky byly vyhaslé již před lety, jen nezkrotná vášeň prosvěcovala skrze duté oční důlky a přízračný přísvit procházel celým jeho tělem. Odložil své děsivé relikvie a natáhl nazelenalé pařáty nad spící dívku.
Rannveig vydechla ze spaní. Sen ji odnesl na prozářený práh otcova domku, kde spravovala potrhanou síť a zpívala si. Zlehka se pohnula a ze sna se usmála. Neslyšela sípavé chrčení nestvůry, necítila její nakyslý mrtvolný dech a neviděla stín zkřívených krutých prstů téměř na dotek svého hrdla. V proláklině mezi klíčními kostmi se tam na prostém řetízku objevil křížek, který jí otec Harald daroval ke křtu.
Dlouho, předlouho hleděl Sigurd na krásnou, uvolněnou tvář, a na ten nepatrný, prostičký přívěšek, nicotný vedle nesmírných pokladů, které nahromadil za staletí svých zločinů. Tolikrát bral mocným bojovníkům truhly nacpané k prasknutí zlatem a šperky, a náhle věděl, že nebude schopen bezbranné dívce ukrást nepatrný, z laciného kovu vytepaný křížek. Něco dostoupilo svého konce a nebylo možno pokračovat.
Náhle z nebe prorazil mlžným příkrovem sluneční paprsek a ozářil tvář Rannveig, zatančil na jejím křížku i na přídi opuštěné loďky. Odkudsi z hloubi prokleté bytosti se vydral přízračný vzdech a Sigurd pohlédl k obloze.
I zazdálo se mu, že vidí anděla, jehož tvář se tolik podobala spící Rannveig. Zlehka nadzvihl spící dívku a složil ji na dno loďky. Pak ji silou své paže popohnal na volnou hladinu a z posledních sil, které mu ještě zbývaly, poručil naposled proudům, aby konaly jeho vůli.
Rannveig neslyšela, jak loďka zlehka klouže po hladině a neviděla, jak ji strmé stěny Fjordu míjí, neboť spánek spravedlivých a nevinných bývá hluboký. Neviděla také, jak se mezi skalami Fjordu třepetají křídla holubice, která se vznáší výš a výš k šířícímu se průhledu sluncem prozářené modři. Tak byl v míru a pokoji propuštěn i Sigurd a jeho staleté kosti splynuly s pískem a vodou, z nichž kdysi vzešly.
Rannveig procitla houpáním loďky a zmateně se chvíli probírala svými sny, z nichž některé byly krásné a jiné děsivé. Loďka posouvána pozdně odpoledním větrem se pohybovala na dohled svažujícího se břehu, nad nímž stály domky rybářské osady, odkud ji už netrpělivě vyhlíželi otec Harald a jeho žena, zužováni neblahým pocitem. V osadě se totiž během dne zastavil Sud van der Hovenův posel a nesmlouvavě požadoval splátku dluhu, jinak hrozil vystěhováním a soudním zabavením domku i rybářské loďky.
Oba objali Rannveig a teprve poté si všimli, že všechny štoudve jsou plny ulovených ryb. Rannveig s matkou vyložili úlovek z loďky a pocit úlevy vystřídaly obavy ze zítřka, neboť Haraldovi se přitížilo, Larsen se stále nevracel, a nebylo jisté, zda se Rannveig poštěstí obdobně i zítra.
Dívka vyprázdnila loďku, a náhle jako by jí přimrazil sám Thor. Na dně v přídi ležel starý, rzí pokrytý meč, a solnou krustou obalená lebka, upravená do podoby poháru. Rannveig se celá rozechvěla a ve spěchu přikryla předměty svou kazajkou, aby je nikdo nespatřil.
Na druhý den odrazila od mola, ale počasí se rychle kazilo. Černá mračna se válela nízko nad zvlněnou hladinou, nebylo možné udržet loďku v klidu, a navíc se spustil déšť. Rannveig několikrát nahodila sítě, ale úlovek nestál za řeč.
Chladný, mrznoucími kapkami promísený vítr ji dohnal ke skalám. A náhle zde byl opět hrozivý Fjord, jeho temná tlama a vlny rozbíjející se o strmé útesy po obou stranách. Mokrá Rannweig se otřásla zimou, a tu jako by k ní tiše promlouval přízračný šepotavý hlas. V bezradnosti jej uposlechla, vzala meč do levé ruky a lebku do pravé, a vztyčila se na přídi s těmito předměty zdviženými do výše. V ten okamžik bouřící vlny utichly jako olej a po skalách Fjordu přeběhl odlesk slunečního svitu.
Teď už Rannveig ztratila pochybnosti, i když strach ji neopouštěl, a popohnala loďku mezi skály. Chmurná kotlina byla zalita podivnou sluneční září a mezi ráhny vraků se míhala hejna ryb, takže stačilo jen vhodit síť. A Rannveig tak učinila.
Když provazy ztěžkly, měla pocit, že nebude schopna úlovek vyvléci do loďky, takovou zátěž nečekala. Síť se konečně převalila na mokré dno a ozval se řinkot kovu. Rannveig odhodila mokré vlasy z čela a poklekla k úlovku.
Stříbrný mnohoramenný svícen, vykládaná kaditelnice, rohatá přílbice z jediného kusu umně tepaného zlata, orientální dýka ve zdobném pouzdře, šňůra s perlami velikosti křepelčího vejce a dubová truhlička značné váhy, to vše se vyvalilo na dno loďky. Rannveig zavřela oči a opět je otevřela, aby se ubezpečila, že nesní. Vzápětí ji plazivé stíny po okolních skalách a zahučení chladného větru dalo na vědomí, že Fjord chce být opět sám.
Tentokrát ji na břehu vyhlížela matka s Larsenem, který se vrátil z města s léky, za něž vydal poslední naspořené peníze. Oba se s rozpačitou bázní a rozrušením dívali na nový úlovek, který je mohl zachránit před nelítostnými právníky Sud van der Hovena.
Přes noc se Haraldovi díky lékům ulevilo a nechal si vše vyprávět. Zamyšleně potěžkal poklady z moře.
„Neprozradil jsem ti jednu věc, Rannveig,“ řekl Harald. „Tajili jsme tu hanbu, ale ta je nyní smyta. Prokletý Sigurd patřil k mým předkům, a jeho kletba jako by ležela i na našem rodu! Fjord nyní patří tobě, protože jen ty tam máš volný přístup.“
Nic se však utajit nedá, a tak spolu se zprávou o Haraldově uzdravování se rozneslo po vsi i vyprávění o cestě do zakázaného místa. Mnozí osadníci přišli pozdravit Haralda, který konečně mohl vyjít na zápraží a napít se silného piva.
„Paní Fjordu! Paní Fjordu!“ šeptali lidé v bázlivé úctě a hleděli na rozpačitou dívku, která nechápala, co se děje.
Večer pak Rannveig zašla na osamělý ostroh, čnící nad pobřeží, a zde do staré polorozpadlé kapličky ukryla pod kamennou desku v podlaze meč i pohár z lebky Björna Plavovlasého. Ať zde odpočívají v pokoji, stejně jako ty poklady uloupené Vikingy v dávných dobách a utopené ve Fjordu.
Na druhý den přijel do osady kočár se samotným Sud van der Hovenem, v doprovodu vozu s káděmi na ryby, s písařem, královským odhadcem a prokurátorem. Harald nebyl totiž jediným dlužníkem. Na návsi se srotily rozrušené hloučky v očekávání pohromy.
Sud van der Hoven se náhle už nechtěl spokojit se splátkami v podobě nasolených tresek jako jindy. Požadoval hotové peníze, nebo hrozil zabavením majetku a prodejem v dražbě. Mnoho osadníků prosilo a bědovalo. Jen Harald mlčel a pak postoupil vpřed k samotnému královskému odhadci.
„Na kolik bys odhadoval tyto předměty?“ zeptal se a položil na stolek rohatou přilbu, kaditelnici a náhrdelník. Odhadci chtivostí blýskly oči.
„Pět set dukátů!“ pravil po chvilce přemýšlení, i když bylo zřejmé, že poklady dostatečně podcenil.
„A kolik činí dluh celé osady?“
„Tři sta padesát,“ odpověděl úředník.
„Dobrá tedy,“ uzavřel své vystoupení Harald. „Tímto tedy platím dluh celé osadě, a zbylé peníze rozdělte rovným dílem mezi všechny rybáře.“
Sud van der Hoven se vzpamatoval z prvního překvapení, nic nenamítal, vždyť i tak vydělal více než bylo slušné. Odjížděl však poněkud zasmušile, jako by se mu v hlavě líhla nějaká neodbytná myšlenka. Toho dne se osada radovala a všichni velebili Haraldovu dcerku Rannveig.
Uplynulo několik dní a rybáři mohli náhle vidět podél pobřeží velké nákladní plavidlo s dánskou vlajkou, s plnou palubou svalnatých mužů a různých lan, vrátků a žebříků. Mířila k ústí Fjordu. Harald a jeho rodina spolu s mnoha dalšími obyvateli obce si pospíšili k pobřeží. Z dálky bylo vidět, jak se příď lodi, poslušna kormidla, stáčí ke skalnatým srázům a zvolna se začíná nasouvat mezi mohutné rozeklané věže Fjordu.
„To je Sud van der Hoven a jeho dělníci,“ šeptali si vyděšeně osadníci. „Hodlají vyzdvihnout se dna Fjordu poklady Sigurda Strašlivého,“ a mnozí z nich se znamenali křížem při pomyšlení na to, že se někdo svévolně pokouší porušit staleté zákazy a tradice hrubou silou.
Rannveig mezitím spěšně vyběhla na skalní ostroh. Vnikla do zpustlé kapličky a nadzvedla desku v podlaze, kam ukryla Sigurdovy atributy. Skrýš však byla prázdná! Vyděšeně se vrátila ven na okraj útesu, kde se zastavila a dlaní si zastínila zrak, neboť spatřila obdivuhodný úkaz.
Jako mlžný přízrak vyvstala nad ústím Fjordu duchovitá silueta vousatého válečníka s vyhaslými zraky, nyní už ne mrtvolně děsivá, ale zářící a velebná. V jeho pozadí se rýsovaly další tři hrozivě ohromné, poloprůhledné postavy, a jejich mlžnými těly pronikala zář slunce.
„Sigurd! Sigurd Strašlivý, kdysi krutý Viking, nyní ochránce a dobrodinec naší osady,“ křičeli ostrované jeden přes druhého. „A za ním jeho druhové, Björn Plavovlasý, Olaf Nádherný a Ivar Krvavá sekyra! Přeci jen legenda mluvila pravdu!“
Loď u vjezdu do Fjordu rovněž opanoval křik, ale trochu jiný. Voda se zde vařila jako v kotli, koráb praskal ve švech, kroutil se a nakláněl, muži se vrhali ozlomrk do vln a urychleně plavali pryč od potápějícího se plavidla. Po celou tu dobu se tyčil Sigurd a jeho Vikingové nad vjezdem Fjordu a zdvihal k nebi meč a pohár.
Nakonec jen špička stěžně zůstala trčet ve vjezdu, jako výstraha všem dalším opovážlivcům bez čistého srdce, jaké měla Rannveig. Zděšení osadníků opadlo a změnilo se v uvolněný smích. Cítili se silní a vítězní, měli mocného zastánce. Ochotně vytahovali z vody zachráněné dělníky z dánské lodi a pomáhali jim na souš. Jako poslední z nich na břeh vystoupil Sud van der Hoven. Prskal vodu, své zdobné fiží měl celé rozmáčené a paruka mu odplula na širé moře. Učinil nasupeně několik kroků k Haraldovi, ale pak jej ovládl strach. Co kdyby přeci jen ….? Už se raději ani neohlédl a vydal se k cestě, vedoucí do města. Ze šosů mu kapalo a za ním zněl bujarý smích mladých rybářů. Odkudsi zazněly píšťaly a kdosi se dal do tance.
Rannveig se nenápadně vytratila a vydala se ke kapličce na ostrohu. Když nadzdvihla kámen, oči jí zazářily. Ležel zde znovu zmizelý meč, ale ne už rezavý, nýbrž zářivě lesklý, s tepaným jílcem tvaru dračí hlavy, v saténové pochvě se zlatými výšivkami. Místo děsivé Björnovy lebky zde byl jiný pohár, zhotovený z masivního horského křišťálu a se symbolem slunce Vikingů. Vzala jej do dlaní a překvapením vykřikla. Na okraji poháru bylo runovým písmem vepsáno její jméno.
„Děkuji, Sigurde, Bůh ti odpustil staré zločiny a dal ti věčný mír,“ zašeptala, opásala se nádhernou zbraní a vzala si vzácný pohár. Křik bílých racků, nalétávajících na skály, ji doprovázel na cestě domů a dlouhá tráva jí ovíjela bosé nohy. Rannveig v srdci cítila mocnou sílu proměny. Zde bylo její dědictví, znamení síly a odpovědnosti, a vrátilo se tam, kam patřilo. Do rukou statečné ochránkyně svého starobylého rodu.