PRÁVO AZYLU

(Ukázka z románu Právo azylu vydaného v roce 1997)

       Koně se dali do prudkého běhu a i pěší vojska běžela z plných sil, vyvíjejíce na poslední úsek rozhodující pronikavou sílu. Překonali jsme další táhlé návrší a nad dalším se objevily siluety nepřátelských šiků. Viděl jsem zřetelně obávanou soupeřovu jízdu, jíž prý velí sám Seleukův syn princ Antiochos; snažila se obloukem o obchvat z jihu. Démétriovi elitní jezdci se prudce odklonili a díky proláklému terénu bylo možno z našich pozic zahlédnout, jak vedou soustředěný útok proti rozvíjejícímu se oblouku Antiochovy linie. Rovněž Gedeon se svým velitelským vozem se odklonil a jeho i bývalí Kratónovi jezdci předjeli daleko přední hranu běžící falangy. Nebylo mnoho času o něčem přemýšlet a něco pozorovat. Prach se zdvihl v dusivý oblak a já strhl koně stranou za koněm Alexandrovým, který se držel Gedeona. Slyšel jsem, jak těžkooděnci za námi srazili štíty s děsným rachotem. V nastalé vřavě jsem musel odpoutat oči od svých přátel, neboť se přede mnou ocitl seleukovský důstojník jízdy a rozpřáhl se zakřivenou šavlí proti mé hlavě. Odrazil jsem ji úderem meče zespodu, ťal znovu, má rána se svezla po černé kůži štítu a soupeř byl odnesen prudkostí pronikání obou armád šikmo za mne. Nemohl jsem se ohlédnout, neboť další jezdec už útočil a já jeho ránu zachytil na štít.

       Snažil jsem se bleskovým pohybem oka zahlédnout Alexandrův zlatorudý chochol, ale jen tak tak jsem nepřišel o štít pod dalším těžkým dopadem jakési sekyry. Opodál se první řady falang tlačily ve zvlněné křivce, ale dál než na několik koňských délek nebylo vidět. Lehkooděnci, běžící za naší jízdou, se začali mísit a spořádaný postup se změnil v nepřehledný boj muže proti muži. Protivník zjevně zadržel část naší jízdy přiraženu k hraně falangy a nedovolil jí svými kopiníky rozvinout se. Jezdci couvali, tlačeni náporem peltastů s lehkými meči. Dostali se mezi mne a Alexandra a za nimi zřejmě postupovali prakovníci, neboť kameny začaly svištět okolo stále hustěji.

       Prach chvílemi vytvářel téměř neprostupnou clonu, někdy ji opět zcela odvál vítr. Naši lehkooděnci si s řevem klestili uličku do nepřátelských řad, další se tlačili za nimi a přinutili je ucouvnost. Pobídl jsem koně a s několika jezdci pokračoval vstříc nepřátelské jízdě na našem křídle. Byli to muži Gedeonova oddílu. Znal jsem je a povzbudivě jsme na sebe zakřičeli. Chvíli jsme se úspěšně prodírali vpřed a zezadu přibývali noví jezdci. Náš tlak vyvolal zmatek v řadách seleukovských peltastů, kteří se snažili obejít nás zprava a změnili směr. Můj kůň se vzepjal ve snaze vyjet z vřavy a já zahlédl na svahu před námi šikmo ujíždět část Gedeonovy jízdy. Alexandrův plápolající chochol se držel na hraně roztažené kosé falangy. Zamával jsem zbraní a popohnal koně za nimi. Drúza jezdců mne následovala a já se na okamžik ocitl v jejich čele. Vyjeli jsme na volné prostranství a uvolnili tak průchod našim lehkooděncům, kteří se vrhli na zmatené seleukovské peltasty. Chtěl jsem s jezdci dojet Alexandra, ale vtom se vedle mne objevil oplátovaný hoplíta a ťal těžkým mečem po mém stehnu. Zvedl jsem nohu a čepel sjela po chrániči holeně, útočník znovu zatočil mečem a já jej odkopl zpět. Dva naši lehkooděnci se na něho vrhli jako psi na býka. V uličce, kterou jsem se chystal projet, se mihl kopiník a jeho hrot mne škrábl do nekryté části lýtka. Bolestí rozhořčen jsem sekl dolů pod sebe a zarazil tak koně v postupu. Další naši jezdci se na mne tlačili zezadu, ale já už Alexandra zcela ztratil z dohledu.

       Kůň se pode mnou protočil několikrát na místě, hledaje cestu z vzniklé tlačenice. Konečně se mně a mé skupince jezdců podařilo probít se znovu na volné prostranství. Byli jsme dost daleko od roztáčejícího se krvavého mlýnu na rozhraní obou falang a měl jsem pocit, že Gedenova jízda je ve zvířeném oblaku před námi. Křikl jsem na ostatní jezdce a projížděli jsme v předklonu skrze záclony prachu, štíty před sebou v napjatých pažích. Tu jsem zleva postřehl pohyb kopiníka, jak míří na mne. Na okamžik se mi zazdálo, že nese na chitónu naše barvy, a to zaváhání mi přišlo draho. Hrot jeho sarissy mi byl opravdu určen! Na poslední chvíli jsem se téměř svezl ze hřbetu koně, neboť štít jsem měl v ruce na nesprávné straně a jinak se nešlo hrotu vyhnout. Bezmocně jsem přihlížel, jak sarissa trhá můj chitón. Z nízké kopiníkovy pozice mi jej však pouze rozpárala až k rameni. Mávl jsem v té nemožné pozici, téměř vleže, mečem a odrazil nebezpečnou zbraň do strany. Vychýlený kopiník tím rázem upadl pod kopyta koně. Uviděl jsem krev na své dlani. Musela být moje, ač jsem nic necítil. Zatočila se mi hlava, náraz z boku mě ochromil, a náhle byl můj kůň pryč a já se sbíral ze země. Nesměl jsem váhat nebo se jen zamyslet, mohlo by to být mé zamyšlení poslední! Nedaleko jsem zahlédl antigonovskou bojovou zástavu potácet se jako strom v bouři, vzápětí mi však zmizela. Vrhl jsem se tím směrem, abych našel druhy.
       Byla to naše menší křídelní falanga, která zřejmě prošla úspěšně první srážkou a zvolna se sunula vpřed. Využívaje obratnosti svého meče klestil jsem si cestu houfem jakýchsi rozeřvaných tmavých bojovníků s ozubenými meči, kteří na falangu doráželi. Našel jsem velký vejčitý štít a ten mi umožnil mnohem lépe odrážet jejich nahodilé výpady než můj malý jezdecký. Doplahočil jsem se takto až na vrcholek pahorku, který opanovali naši pezhetairové a bránili jej do všech stran. Pustili mě za hradbu svých štítů. Byl odtud alespoň trochu přehled po bojišti.
V oblacích prachu se od jihu blížila naše jízda. Vypadala velmi spořádaně a podle pancíře a rudého pláště ji vedl právě Démétrios. Antiochovu jízdu, s kterou se utkal, nebylo nikde vidět. Podle toho, co jsem mohl posoudit, dostala se naše hlavní falanga, byť značně ztenčená, hluboko mezi nepřátelské řady. Zato jsem uviděl jiné nebezpečí.
       Odkudsi přicházeli sloni. Bylo jich nesčíslně, mnohem více než našich, které z mého místa nebylo vidět. Postupovali ve dvojicích za sebou a podél nich se hnaly bojové vozy s kosami. Antigonova královská falanx se ocitla na téže straně co vozy, zatímco stále mohutná Démétriova jízda, sílící těmi, co se ještě vraceli, nebyla už schopna skrze bojující masu pěšáků objet čelo postupující živé hradby.
To vše jsem si uvědomil z naší vyvýšené pozice, která byla výhodná k obraně, ale rovněž výborným cílem pro lučištníky. Dva zasažení pezhetairové vedle mne klesli do prachu a ostatní se semkli v tvar a začali se probíjet ke svému králi. Postupoval jsem s nimi s hlavou skloněnou za štítem a jako oni křížem sekal svou zbraní do nechráněného boku.
        Najednou se našemu osamocenému hloučku postavila do cesty živá překážka.

        Ryčení obrů, seskupených v nepropustnou stěnu, hrozivě vztyčené troubící choboty, dusivý prach, zalézající do očí a lepící se na zpocené paže a tváře, řičení poděšených koní, uskakujících z dosahu a točících se ve zmatku na místě, klení jezdců a vřískot trubek, to vše se zdálo zavalovat svět jako moře. Naše doposavad pevná skupinka se rozpadla, každý z pezhetairů teď bojoval sám za sebe. Jejich hlasitý křik snad přivábil pozornost jezdců. Démétriovi muži vjeli v celém houfu do bojujícího chumlu a sekali do neuspořádaných peltastů s divokou zuřivostí, takže tito se rozprchli všemi směry. Dál však nebylo možné proniknout.

       Nebylo? Tam na druhé straně bude někde Alexandros! Sebrav všechny zbytky odvahy a sil vběhl jsem do mezery, která se pootevřela mezi dvěma slony. Bílé kly se mi mihly nad hlavou, přikrčil jsem se a snažil se protáhnout. Ocitl jsem se mezi oběma zástupy. V jednu chvíli se boky slonů přiblížily z obou stran na dotek té bělošedé, jako země zvrásněné kůže, a já ji uviděl zblízka. Poskočil jsem nabok a ocitl se u zadků zvířat. Po čtyřech jsem se prosmykl těsně před dopadající nohou následujícího slona, ztratil jsem svůj štít, ale nikoliv meč, převalil jsem se z dosahu drtící tlapy a vyskočil na nohy.

       Přesně v tu chvíli se na mne vrhl nejbližší oplátovaný hoplíta. Využiv své větší pohyblivosti odrážel jsem jeho výpady, ale chránil se útočit a riskovat jeho zřejmou převahu v hmotnosti a délce meče. Jak mnohokrát mi už zachránily život lekce vášnivého bojovníka Eukleida, hbitého a v boji nedostižného, Eukleida s mečem rychlým jako Diův blesk! Klamným pohybem jsem si vydobyl prostor k úniku a odskočil z dosahu čepele. Na krátký okamžik jsem se mohl rozhlédnout.

       Pozici krále Antigona jsem poznal podle vztyčené žerdi se stuhami, ale z našich jezdců nebyl nikdo na dohled. Kdepak jsi, Gedeone! Kde jsi, Alexandře! Z našich těžkooděnců na této straně opravdu zbývá tak žalostně málo? Kde jste všichni! Chtělo se mi křičet, ale uvědomil jsem si, že už jsem dlouho křičet nepřestal.

       Seleukovské bitevní vozy najížděly s vítězným řevem na hlouček pezhetairů okolo krále, podobny vlkům obíhajícím dodělávajícího jelena. Vyrývaly do rozbředlé hlíny hluboké brázdy, zatáčely smykem, až hlína pršela, a jezdci, vyklonění z boků, vrhali v obrátce své oštěpy. Vyrazil jsem vpřed a točil mečem nad hlavou, abych se probil ke králi. Ve třech srážkách jsem utržil ránu do ramene, ale vydobyl si pevný štít. Už už jsem se blížil linii, v níž se bránili naši vojáci, když tu se zpoza okraje štítu vynořila divoká ječící a rozšklebená tvář, hrůzná jako maska, snad nějaký žoldnéř z východních stepí. Ostří sekyry se zaštíplo do štítu, zvířecí skřek doprovodil její opětovné zuřivé vytržení, štít mi pukl v ruce a nestačil jsem už nastavit meč. Vše se zatmělo tupým nárazem do mé přilbice a já ohluchl vlastním výkřikem bolesti a děsu dřív, než jsem se propadl do hučící, mrtvolné a bahnitě neprostupné černé kaše.

       Propletenec temnoty a blikajících soustředných kol oslnivého světla mi letěl vstříc a převracel se ohromnými přemety neovladatelné změti, jako by bohové teprve měli vystoupit z bouře chaosu. Dutý prostor nepředstavitelných rozměrů pulsoval krátkými, pronikavě žhoucími škubanými záchvěvy, naplněn jednotvárným hukotem, hučivým hlasem tisícihlavého davu hluchých úst, pějících nestvůrný chorál bolesti a zmaru. Křečovité stahy hlubin Hádu doprovázel hvizd vlnivě se svíjející jako pouštní větry, prolétávající úzkou kamnennou průrvou, přerušovaný zlověstnými nárazy syčivého zvuku připomínajícího přesypávání písečných dun. Rozměry prostoru se však pomalu zmenšovaly z nekonečna ke středu, v němž sídlila úporná dávivá bolest, až se konečně smrskly do velikosti, kterou jsem poznával. Je to opravdu má hlava? Uvědomil jsem si svou existenci.

       Chaotický pohyb zvolna ustával a objevil jsem pocit nahoře a dole. Dole, pode mnou, něco bylo. Zarýval jsem do toho prsty a travnaté drny mi zůstávaly v dlaních. Škubal jsem je probouzející se bolestí. Začínal jsem vnímat jednotlivé části těla a podivné, hrubé zachroptění, to vydala má vlastní ústa. Vracel jsem se do světlého světa a ztěžka pootevíral slepená víčka.

       Světlo se zřítilo rovnou na mne jako ohnivý strop a musel jsem znovu zavřít oči. Opřel jsem se o lokty, chvíli tak setrval, pak se rozhlédl a rázem si na všechno vzpomněl.

        „Ach Bože, Bože, co se to tady stalo?“ zanaříkal jsem.

       První mi padl do očí mrtvý těžkooděnec královské falangy ležící napříč mých nohou, převrácený bitevní vůz, rozpolcený štít pod mou hlavou a můj meč, přeražený u jílce. Podařilo se mi setřást těžké břemeno a vztyčil jsem se na ruce a nohy. Ztěžka jsem se vzepřel o polovinu štítu a tím pohybem se ozvaly rány. Šikmo vedený hrot sarissy mi rozpáral chitón od pasu až ke krku a zanechal ostře pálící rýhu v délce bezmála lokte. Nebýt tehdy zakloněn, projel mnou jistě jak špikovací trn pečenou husou. Úder sekyry, jenž rozkřápl mou přilbici jako ořech, mi serval kus kůže, jak se naštěstí svezl po mědi puklé skořepiny, a jedno oko jsem měl zalepeno spečenými vlasy s krví. Sečná rána v rameni a bodná v lýtku se připomněly vzápětí.
Roztrhl jsem zbytek chitónu a stáhl si krvácející rameno. Pokusil jsem se vstát. Vkleče jsem shlížel na pláň změti padlých a mé srdce se ozvalo ještě daleko větší bolestí. A věděl jsem rázem, že není bitev úspěšných a vítězných, nýbrž jen bitev prohraných, když jsem tak shlížel na ty dříve krásné, životem kypící vojáky, určené nyní k splynutí s prachem cest, k splavení do řek slzami nebes, k odvanutí do větrných dálav. A viděl jsem v mysli bolestí zkoušená lůna matek, trpící zrozením nového života, jejich tváře, plné starostlivosti o své malé poklady v náručích, v kontrastu s tímto nesmyslným zmarněním jejich nadějí a zneuctěním jejich probdělých nocí nad dětským lůžkem, a už jsem nedbal na vlastní bolest, která byla vlastně nicotná, nýbrž vlekl jsem se plání, klopýtal o padlé a divadlo krutosti a šílenství mě tak činilo děsivým hercem mlčenlivého monologu.

        V místě, kde naposled stála Antigonova královská zástava, se těla vršila v bizarním blábolu jako v běsnícím díle nestvůrného sochaře, komolícího kdysi ladné tvary, i spatřil jsem uprostřed krále samotného, kdysi pána většiny světa, jak rozprostírá své letité údy, aby v posledním okamžiku uchvátil alespoň kousíček své země pro spočinutí svého mnoha oštěpy probodaného těla. S němou bolestí stál jsem nad ním, a pak jsem zdvihl zrak a bloudil po tvářích zastižených smrtí a hledal, hledal marně, kam že se vytratil ten plápolající život, jenž nedávno plnil ty zmrzačené rysy krásnou živostí a bezbřehým sněním. Kde jen je! Někde přeci musí být!
Místo něho jsem však nalezl svého přítele Gedeona. Neříkal nic, nepřesvědčoval o své pravdě a nesnažil se změnit a rozumem podmanit svět, zvídavost a náruživost, neoblomnost a tvrdohlavá touha po uchopení neuchopitelného mu už nevháněly krev do tváří, nebyl ani přátelský, ani vlídný, ani protivný, ani netaktní. Byl jen mrtvý, a několik stejně nevinných a ubohých pobloudilců, nesoucích stopy jeho meče, mu sloužilo za podušku, tak jako on tomu, jenž jej zabil, byv vzápětí proklán vrženou sarissou.

       Mé oči už ani neplnil žal, nýbrž jen jakýsi starý odlesk žalu, mé srdce už ani netrpělo smutkem, nýbrž jen jakousi ozvěnou dávného smutku, neboť ač to vše bylo jako nějaký strašlivý sen, mé oči viděly současně tuto pláň opět čistou a zelenou, plnou lučních květin a stromů, dobytka a pasteveckých ohňů, západů slunce a osamělých písní spěchajících od srdce k srdci, a právě proto mi tento obraz zkázy připadal ve své marnosti tak neskutečný, a já věděl, že pomine, a poprvé mi připadala pomíjivost milosrdná a krásná. Pomíjivost a plynutí času, zapomnění a návrat ke smíru, ty patří k tomuto světu, a jejich původce ví, proč k němu mají patřit, a náhle jsem také věděl, že za čas nebudou už děti plakat, až jim starší budou za útulných večerů líčit dávnou bitvu u Ipsu a konec úžasné veleříše, nýbrž budou naslouchat a v očích se jim bude zračit zvědavost a vzrušující pohnutí zažehávající znovu ten plamen ducha, který zde byl tak hromadně a násilně zadušen. Kéž ten oheň věčných návratů plane pro lásku, ne pro moc a pozemskou slávu!

       A tak jsem chodil do kruhu, celý otupělý poté, co se mé útroby už několikrát obrátily jako sáček chudého poutníka. Bloudil jsem chaosem, který zanechala bitva, šplhal na hromady padlých, až jsem na planince mezi keři našel to, co jsem hledal, co jsem nakonec musel najít, ač jsem tomu nevěřil, dokud jsem neuviděl plavé vlasy, jež už nikdy nerozčeše a nevymyje láskyplná dívčí ruka.

       Položil jsem si Alexandrovu hlavu do klína, rozpitými zraky hleděl na přítelovy jemné, sinalé a propadlé líce a znovu se ptal, proč se to muselo stát. Královská krev tedy opravdu zaschne na ostří meče, opravdu!

       „Hó basileús tethnéké!“ chtělo se mi zakřičet, ale jen mlčenlivé slzy mi hrkly do očí. Nikdo se už nikdy nedozví, že zde leží zákonný král, a možná ať se to nikdo nikdy nedozví! Ne král, ale můj Alexandros, Míkolin Alexandros, Menandrův herec Alexandros!

       Jak jsem tak držel jeho hlavu v dlaních, zachvěla se náhle jeho víčka a odkryla naposledy ty šedé a utrápené oči. Zachytil mě pohledem a snažil se pohnout.

       „Korrhagu, Korrhagu,“ zašeptal vzdáleně. „Je po bitvě? Kdo zvítězil? Nezradil Antigonos slib, který mi osobně dal?“

       Ztěžka jsem polkl a s řezavou bolestí u srdce se přinutil říci:

       „Raduj se, Alexandře, synu Alexandrův! Zvítězili jsme nad Seleukem, Kassandrem i Lýsimachem! Až se uzdravíš, uvítají tě zástupy a legitimní makedonská armáda tě korunuje v Babylónu!“

       Zahleděl jsem se k místu, kde v klubku padlých ležel starý král.

        „Antigonos vyslal mnoho poslů, a díky jim polovina nepřátelských vojsk odmítla bojovat proti tobě, můj králi! Tak velkolepé vítězství nezažila Helada od dob tažení tvého otce!“

V jeho pohasínajících očích náhle cosi vzplanulo. Zase to byl on, můj bystrý přítel z foinické lodi a důvěrník mého srdce z časů athénských. On uměl číst mé myšlenky a chápal jemná hnutí mysli, takového jsem ho vždy obdivoval a měl rád. A takový se mi ukázal na kratičký okamžik v pronikavém pohledu zažehlém z posledních sil.

       „Jsi pravý přítel a ušlechtilý druh, můj Euméle, že raději umlčíš pravdu ve svých ústech, jen abys potěšil naposledy umírajícího. Náhle to vše vidím v souvislostech, které jsem dříve nechápal. Vím o něco více, než dříve! O málo, ale vím! Bloudil jsem a musel jsem se z toho nějak vymanit! Třeba i takto!“

        Očima zabloudil na svou zakrvácenou zbroj.

       „Bude-li to v tvých silách, dohlédni na mé nejmilejší, ty, rovněž můj nejmilejší,“ vypravil ze sebe trhavě a dech mu už ulétal kamsi. „Už teď…“ a jeho oči ztratily oporu a bloudivě se otáčely, hledíc mimo světy, „už teď vidím množství okřídlených bytostí okolo sebe a jejich krása…“

       Slabý náznak úsměvu se mihl v jeho rysech, chtěl se nadzvednout na loktech, ale v půli pohybu strnul, zavřel oči a uvadl mi v klíně. Z uvolněné dlaně se vykulil křečovitě držený meč a prsty volně sklesly. Vykročil na cestu, která je prý tak strmá a těžko schůdná, ale nikoho nemine.

Uchopil jsem plášť, stočil jej do ruličky a vsunul mu jej pod hlavu se zbytečnou pečlivostí. Jiným, krásně vyšívaným pláštěm, ztraceným opodál, jsem zakryl ležící tělo a postál u jeho hlavy s uctivou úklonou a rukama na prsou, jak se sluší před králem tak veliké říše a princem z tak vznešeného rodu.