Vůdce Tormal vedl svou hordu jako slídící vlk tím směrem, kde větřil novou kořist, tedy k jihovýchodu. Raelynn a Aithne, spoutané na rukou, byly většinu cesty nuceny kráčet na konci provazu. Příjemný vlahý podzim náhle odvanul, zaduly divoké větry a přišly plískanice, promísené sněhem. Dívky postrádaly obuv vhodnou do takové sloty a trpěly chladem, zvláště za noci, kdy se tiskly k boku koně a jedna ke druhé. Druhého dne se vyčasilo a bledostříbrné slunce těžce proráželo přes mlhavý opar, ustalo i protivné mžení a kolem poledne se udělalo příjemněji. Horda v ten čas pronikla na očividně obydlené území a náhodní obyvatelé zděšeně utíkali, když ten houfec zabijáků spatřili. Minuli několik dřevěných sloupů s tváří jakéhosi nevrlého božstva. Netrvalo dlouho, a na dohled se ukázal mohutný ozbrojený oddíl na koních. Rychle se blížil.
„Jsme nejspíše na území vládkyně Venetů, divoké paní Svatavy,“ zašeptala rychle Aithne. „Otec s ní přece kdysi uzavřel dohodu, může nám tedy pomoci!“
Jezdci obklopili půlkruhem hordu Dračích mužů a pak se rozestoupili. Z jejich středu se vysunulo na ohromném černém koni zjevení ženy. Zpod rohaté přilbice z pozlacené tuří lebky vystupovaly bohatě zvlněné vlasy a neprostupnou tvář pokrývala vrstva bílé hlinky s rudými pruhy. Na opásání nesla velký a malý meč, sekyru, zprohýbaný asijský luk a toulec se šípy. Na levici měla navlečený štít a svírala oštěp. Hrozivě jej zdvihla nad hlavu a pravila tmavým hrdelním hlasem:
„Co hledají další Seveřané z ostrovů na pastvinách a lovištích Venetů? Neuběhly ani tři dny, co jsme nedaleko pobili podobný oddíl vetřelců! Srdce jejich padlého vůdce jsem pozřela, abych si podrobila jeho duši, neboť já jsem nepřemožitelná Svatava, vládnoucí Venetům až po hraniční lesnaté hory na východě a zasněžené průsmyky na jihu. Nestrpíme, aby osídlenci mého území úpěli pod lupičskými nájezdy cizáků!“
Tormal popojel o délku koně vpřed. Možná už slyšel o pověstné bojovné vládkyni a dobře vytušil, že střetnutí jeho ztenčené tlupy s výborně vyzbrojenými obávanými Venety by pro něho nemohlo dopadnout dobře. Jeho odpověď zněla skoro omluvně:
„Sněhová vánice oslepila oči mých mužů a zabloudili jsme v ní. Nechceme už loupit, kořisti máme tolik, že se o ni můžeme podělit.“
Tormal se vyjádřil lstivě a doufal, že Venetové zvolí možnost získat nějaké menší dárky než podstoupit boj, z něhož by sice nejspíše vyšli vítězně, nikoliv však bez úhony. Jeho záměr překazil náhlý křik obou dívek:
„Sídla Dobrého lidu lehla popelem a krev nasákla do země, vznešená Svatavo! Pamatuj na krále Caileanna a jeho přátelství k Venetům! On je nyní daleko na jihu. Nenecháš přece jeho dcery v zajetí lupičské bandy!“
Svatava se dvěma pobočníky popojela blíže a od kopyt jejího černého koně vyletovaly spršky ještě čerstvého sněhu, který pokrýval část pláně mezi oběma vojsky. Pravila důrazně:
„S Caileannovým lidem jsem neměla sporu, ale jestliže vás bohové uvrhli do područí Dračích mužů, není povinností Venetů ztrácet kvůli tomu vlastní krev. Žádáme pouze, aby vetřelci opustili naše výsostné území za hraniční řekou!“
Aithne se znovu úpěnlivě vzchopila a vykřikla, dříve než jí nejbližší z mužů hrubě zacpal ústa dlaní:
„Neodpírej nám pomoc, paní, vždyť víš …“
Její slova dokončila Raelynn, zmítající se v pažích druhého lupiče:
„… víš, že Caileann vždy věrně bránil tvou západní hranici proti takovýmto zlotřilcům!“
Ozbrojenec po Svatavině boku pošeptal něco vládkyni do ucha. Ta poté pravila:
„Je-li to tak, vyzývám Dračí muže, aby propustili Caileannovy dcery a předali je do naší ochrany, dříve než opustí území Venetů. To je vše, co mohu učinit!“
„Keltské dívky jsou cennou kořistí a nechceme se jich vzdát,“ odpověděl vyhýbavě Tormal. „Můžeme však Venetům nabídnout dobré zbraně a šperky ze zlata a bronzu. Také průhledné kameny barvy pryskyřice od severního moře!“
Tormal pokynul a jeden z jeho mužů uvolnil řemen, přidržující mřížovinu vozu s kořistí. Sklopil ji a natáhl se dovnitř pro jednu z nádob plnou jantarových slz. V tu chvíli se ovšem sklonil k zemi i dřevěný čep, na němž byly navlečeny smyčky pout dívek. Než jej neopatrný muž stačil přirazit zpět, vyvlékly obě dívky bez jakékoliv domluvy své smyčky a rozeběhly se přes pláň směrem k Venetům. Za nimi zazněl jen hrozivý povyk, který se snažily nevnímat.
Bylo to jako scéna z šíleného snu. Raelynn dopadla do zasněžené brázdy mezi dva venetské bojovníky, ještě se ani nezdvihla na ruce a už se rozhlížela po sestře. Křik Aithne, kterou jeden z Dračích mužů zachytil za konec provazu a surově strhl zpět, jí okamžitě zarazil dech v hrdle. Venetové zdvihli Raelynn na nohy, ale ta je nevnímala. Vzápětí se ujala slova Svatava:
„Bohové tedy rozhodli za nás. Rusovláska odejde mezi syny a dcery Venetů. Možná by však bylo lépe, kdybyste dobrovolně nechali odejít i tmavovlasou a odčinili tak částečně pohromu, kterou jste napáchali na sídlech Dobrého lidu!“
Slova si pak vzal Tormal. Řečnil vzletně a neurčitě, nicméně pravil, že se druhé dívky v žádném případě nevzdá, protože je mimořádně krásná a učiní potěšení mnoha mužům z Dračích ostrovů, než ji draze prodají na jižních trzích. Raelynn dobře pochopila, že její zdařený útěk byl marný. Vyvlékla jemně svou ruku z držení venetského bojovníka a pomalu se vydala nazpět k Aithne. Ta ihned vykřikla:
„Co to děláš, Raelynn! Ó bohové, ne, ne, zachraň se alespoň ty! Venetové tě odvedou do bezpečí!“
Raelynn odevzdaně zavrtěla hlavou a s pohledem upřeným k zemi kráčela dál. Ani na kratičký okamžik nezapochybovala, zda se nemá zachránit sama s Venety. Cosi zvláštního se stalo s jejím vnímáním. Připadala si po všech těch strádáních náhle nadlehčena nepopsatelným vanutím neviditelných perutí, přízračně plula napříč polem jako by se vznášela a čas přestal plynout. Sveřepé rysy Dračích bojovníků i volání Venetů vnímala jen jako mlžné neurčité pozadí, z něhož vystupovala pouze Aithne. Nikdo jí nebránil. Dračí muži se před ní dokonce rozestoupili. Vše ostatní bylo marností.
„Také taková může být podoba lásky?“ ulétlo komusi z Venetů do ticha.
Raelynn objala Aithne, která si špinavou dlaní utírala uslzené tváře, a zapomněla na všechno na světě. Pak uslyšela sestřino volání:
„Paní Svatavo, když ses setkala s naším otcem, možná ti vyprávěl příběh o veliké potopě a statečné kachně!“
Raelynn nevěděla, co je příběh o veliké potopě a statečné kachně, ale náčelnice Venetů očividně ano. Vzrušeně přiblížila svého koně ke svému pobočníkovi a vyměnila si s ním pár slov. Pak pravila velmi změněným hlasem:
„Dračí mužové, jsme ochotni obě dívky vykoupit. Nemáme však sebou zlato, někdo z vás však může jet s námi do nejbližších sídel, asi den cesty odtud!“
Tormal se zatvářil odmítavě. Jeho divoká přirozenost mu bránila vzdát se kořisti a obchodníkem nikdy nebyl.
„Co je Venetům do cizích děvčat?“ ptal se popuzeně. „Chcete snad s námi kvůli těm ptáčatům vypadlým z hnízda bojovat?“
„Dobrá tedy, ať je boj!“ chytla se jeho slov Svatava, která si mezitím něco nechala projít hlavou „ale ne mezi všemi. Proti tobě, náčelníku Dračích mužů, se postavím já sama. Vítěz si odvede obě dívky a vy odtáhnete z mého území, ale ty nade mnou nemůžeš nikdy zvítězit! Tvoje ještě bušící srdce mi poslouží za potravu!“
Aithne a Raelynn se přitiskly poděšeně a vzrušeně k sobě. To byl nečekaný obrat a ohromná naděje. Co se asi odehrálo v nitru obávané Svatavy, že se rozhodla sama bojovat?
Zdálo se to být lstivým tahem. Pohlavár Dračích mužů by ztratil svou moc, kdyby odmítl před tváří své hordy výzvu ženy, byť šlo o pověstmi opředenou, nikdy nepřemoženou válečnici. Tormal se chytil do pasti, odkud nemohl vyjít živý.
Oba zástupy vytvořily mělké půlkruhy. Tormal shodil z ramen těžkou houni a se zvířeckým výrazem začal bušit sekyrou na štít. Pak se náhle rozeběhl proti soupeřce. Svatava stála nehybně, rozkročena s obouručným mečem. Její hrozivě pomalovaná tvář možná nepřítele vyvedla z rovnováhy jen na okamžik, ale ten stačil. Když se ocitl těsně u ní a napřáhl zbraň, již tam nestála, ale ťala jej z boku neuvěřitelnou rychlostí.
Svatavin meč prosekl koženou kamaši protivníka a zanechal na jeho lýtku krvácející ránu, barvící podupaný sníh. Tormal zaskučel a zavrávoral. Vládkyně Venetů mu však nedopřála oddechu a zaútočila s nečekaným náporem zuřivosti. Její tvář se zkroutila do děsivé masky a mocně zavýskla. Další úder se zasekl do toporu sekyry a vyrazil ji Tormalovi z rukou. Sekera však v pádu strhla Svatavin meč a dopadla na zemi spolu s ním. Bojovnice se nezdržovala, aby zbraň osvobodila, ale vytrhla od opasku druhý, kratší. Kdosi z Dračích mužů hodil svému náčelníku oštěp a ten jej vzápětí nastavil napříč úderu meče. Další odražení však bylo pomalejší a Tormal utržil sečnou ránu na rameni. Začal krok za krokem ustupovat.
Dívky sledovaly osudný boj bez dechu a s ústy dokořán. V tu chvíli se před zrakem Raelynn objevil jiný obraz. Kapradinami lemované oko lesní studánky, nad kterou se sklání a čeká, až se zčeřená hladina ustálí. Když byla odraz její podoby zřetelný, všimla si, že má tmavé vlasy. Z hladiny na ní hleděla Aithne.
Tormalův chraptivý řev se zlomil v bolestné zavytí. Ratiště oštěpu v jeho rukou bylo rozťaté ranou meče na dvě poloviny. Byl pomalejší a těžkopádnější. Krvácel z několika sečných ran, už ani nebojoval, jen zmateně uhýbal a neměl se čím bránit. Kdosi z jeho mužů mu hodil k nohám sekeru, ta ale zapadla dál než bylo zamýšleno, mezi oba soupeře do sněhu, a Tormal neměl možnost se pro ni sehnout. Opět ustoupil a Svatava širokým rozmachem vyrazila z jeho levé ruky část dřeva. Pak se na něho vrhla dlouhým skokem, aby s ním skoncovala. Raelynn si rozkousala rty napětím. V tu chvíli náčelnice Venetů zachytila páskem škorně o vyčnívající hranu ztracené sekery. V zaujetí bojem ztratila rovnováhu a rychlostí útoku upadla do pokleku. Tehdy vyrazil Tormal pohotově vpřed a rychle jí vrazil zbylý zlomek oštěpu zezhora do týla.
Obě postavy strnuly a na krátkou chvíli znehybněly. Pak se klečící náčelnice Venetů pomalu skácela na tvář do sněhu a v bílorudém rozšlapaném kruhu zůstal stát zle posekaný, ale vítězný Tormal. Rozhodil paže, zaklonil hlavu, vyrazil z hrdla vítězný ryk a další ohlušující rámus se připojil. Dívky si zakryly uši. To byl konec tak slibně se rodícím nadějím.
Mlčky a sveřepě, hledíce jinam než na soupeře, připoutali venetští válečnící mrtvolu své vládkyně na hřbet jejího černého hřebce a pomalu se vydali zpět. Tormal pokrytý zasychající krví přijal hold svých mužů, o dívky ani pohledem nezavadil a zavelel pokračovat v cestě. Přece však horda změnil směr od jihovýchodu přímo k jihu, neboť rozloha venetských území byla značná a Tormal si dobře uvědomoval, jak byl před chvílí blízek smrti. Nebylo radno dráždit více temné bohy. Raelynn a Aithne klopýtali mezi nimi, zdrcené a odevzdané, alespoň však spolu. Vzájemný letmý dotyk jim dodával něco, co se vůbec nedalo nazvat nadějí, ale co se svou tušenou cenou nějak vymykalo obvyklému chápání.
Žádné komentáře:
Okomentovat