DAVID BOWIE - ŽIVOT A HUDBA

David Bowie - Životopis jedné hudební legendy

David Bowie se narodil v Brixtonu v Londýně, 8. ledna 1947, ve znamení Kozoroha, původním jménem David Robert Jones. Studoval střední technickou školu pro chlapce v Bromley. Zde v souboji se svým přítelem Georgem Underwoodem o dívku utrpěl zranění oka, které mu sice v nemocnici zachránili, ale zůstalo mu odlišné zbarvení, jakoby znamení jeho výjimečnosti. Davidův starší bratr Terry jej uvedl do světa kultury, hlavně jazzové hudby, výtvarného umění a literatury, kde na Davida zapůsobila beatnická tvorba Jacka Kerouaka a dalších.
Od roku 1963, tedy od svých šestnáct let, pracoval v reklamní agentuře a současně hrál v řadě kapel, například Davie Jones And The King Bees, orientovanou na rhythm and blues. V roce 1964 působil v The Manish Boys, další rok v The Lower Third. Hudebníci hodně cestovali a spali ve staré sanitce. Už jako teenager ve škole ovládl saxofon, hře na nějž jej vyučoval saxofonista Ronnie Ross. Na radu manažera Kennetha Pitta, který jej uviděl v klubu Marquee, si zvolil nové jméno, podle bojovníka za nezávislost Texasu a vynálezce slavného nože Jamese Bowieho. Tak se zrodil David Bowie, zprvu jen aby se odlišil od stejnojmenné hvězdy kapely Monkees.

David natáčí různé pop-rockové singly, například Can't Help Thinking about Me a v klubu Marquee vystupuje jako sólový umělec. Kenneth Pitt mu zajišťuje smlouvu se společností Deram a David začíná pracovat na svém prvním albu David Bowie. Jeho skladby Rubber Band a The London Boys jsou ceněny jako tvorba kultury mods. Rané skladby později vycházejí na kompilaci Images 1966/67. David v té době bydlí v Kenově bytě a mimo jiné též navštěvuje buddhistický klášter ve Skotsku.
V roce 1967 hrají rádia píseň The Laughing Gnome, v červnu vychází první album, ovšem nijak se nechytá. David zkouší film a pantomimu. Uznávaný mim Lindsay Kemp z Edinburghu jej v letech 1968-69 učí umění pohybu. V roce 1968 hraje v undergroundovém snímku Michaela Armstronga The Image, seznamuje se s Hermione Farthingalovou a zakládají spolu pantomimické trio Feathers, experimentující s tancem, pantomimou, divadlem, literaturou a hudbou. David je v té době pod vlivem buddhismu. Z této doby také pochází jeho první hit Space Oddity, ovlivněný Kubrickovou 2001: Vesmírnou odyseou.

V roce 1969 se stěhuje do Beckenhamu, potkává Američanku Angie, zkušenou v hudebním byznysu. Připravuje konečnou verzi Space Oddity, v červenci se píseň dostává do hitparád. Zapadá perfektně do dobové atmosféry, uchvácené úspěchem amerických letů lodí Apollo k Měsíci. David absolvuje své první opravdové turné jako předskokan Humble Pie. V produkci Tonyho Viscontiho natáčí ve studiu Trident album Space Oddity, které však nezíská takový komerční ohlas, jaký si svou kvalitou a muzikantskou poctivostí zaslouží.
Pro mne má Space Odditty zvláštní postavení v Bowieho diskografii. Nepočítají-li se rané singlové písně na albu David Bowie, je to prakticky první "plnohodnotné" album. V následné tvorbě jsou porůznu prostřídány věci skvělé, geniální, bizarní, i věci možná méně silné, a někdy i skladby, jejichž kvalitu zachraňuje jen interpretova osobnost, vždy zajímavá minimálně svým nezaměnitelným pěveckým projevem. Ale tato prvotina je úžasná od začátku do konce. Má v sobě něco nepopsatelného jako Trespass u Genesis, obdobně rané album, následované vyzrálými hudebními skvosty, ale nesoucí něco navíc,jako oheň víry mládí, který později uhasíná v psychologii a dramatech reflexí všech možných nepravostí světa. A současně je to kolekce těch nejrafinovanějších, krásných a neotřelých melodických nápadů, pěveckých fines a skoro barokizujícího aranžmá. Ne nadarmo se na albu podílejí Tony Visconti a Rick Wakeman, vždy proklamátoři rozmachu ducha hudby nad "temnou stranou síly". Na desce není slabé místečko. Od úvodního sci-fi opusu, přes milostný hudební dopis první lásce a spolupracovnici ve studiu Feathers Hermione Farthingalové, po protestní hippie suitu Cygnet Commitee, při jejímž We want to believe, we want to be live! probíhá mráz po páteři, přes máchovsky romantickou a srdceryvnou Wild Eyed Boy from Freecloud, jejíž prožitek připomíná expresionistické drama Hangman and the Papist od Strawbs, vášnivá výpověď God Knows I´m Good, až po monumentální Memory of the Free Festival. Album je mladistvě patetické, nespoutané, nevykalkulované, člověk mu chce věřit to, co by Bowiemu třeba z doby životem ošlehaných temných a děsivých vizionářských chmur Diamond Dogs už určitě nevěřil, ale je plné pozitivní síly a naděje, jako ostatně mnoho muziky konce 60. let. Tesklivě krásná nádhera trochu připomene obdobné citové rozpoložení a rozplývání se v krásné beznaději jako o rok pozdější Déja vu od CSNY. Další Davidova tvorba spěje k vysokým metám, ale tato první je nezapomenutelná, osobní a intimní, průzračná a neoposlouchatelná.

V roce 1970 sestavuje David elektrifikovanou kapelu Hype s Tonym Viscontim u basy, Johnem Cambridgem za bicími a Mickem Ronsonem u kytary. Připravují nové písně, na písni The Prettiest Star se podílí i Marc Bolan z T.Rex. Žení se s extravagantní a svobodomyslnou Angie. Vychází skladba "Memory of the Free Festival". Bowie absolvuje první vystoupení kapely, ze které jednou budou The Spiders from Mars. Muzikanti společně připravují materiál pro nové album The Man Who Sold The World. Bowie se loučí s manažerem Pittem a svěřuje své záležitosti Tonymu DeFriesovi, práskanému lišákovi ve světě showbusinessu, který už má svůj plán, jak vystřelit Davidovu kariéru ke hvězdám. 30. května se Davidovi a Angie narodil syn Zowie.
The Man Who Sold The World, vydaný v roce 1971, byl velmi odlišným albem, plným velmi umělecky vyhraněné muziky, kde David propojil své zkušenosti s divadlem a pantomimou. Provokativní androgynní image vytvořila Bowieho manželka Angie. Nový kytarista Mick Ronson dodal skladbám tvrdý mrazivý zvuk. Šokující stylizace v ženských šatech a neobvyklá témata v textech, např. Nietzschem ovlivnění The Supermen, získaly albu pozornost publika i kritiky. David absolvoval turné po USA, nadchl jej New York, a seznámil se s Louem Reedem a lidmi okolo Warholovy Factory. Koncem roku přešel k nahrávací firmě RCA, pro niž natočil album Hunky Dory, v němž se vrátil do melodičtější, písničkovější, ale hudebně ještě rafinovanější polohy.
K rozmáchlé melodičnosti Hunky Dory, navazující jakoby přímo na Space Oddity a záhadně rezignující na trend nastoupený na Man who Sold, se David v tak čisté podobě vrací už jen nahodile, ale vpodstatě dodnes (částečně Hours, Lodger). Rukopis doby, kdy svá velká díla začínají tvořit Genesis a Yes (Wakemanovy klávesy hovoří za vše), je zde patrný - nádherné poloakustické písňové struktury s tesklivě krásným čistým vokálem, aranžmá barev starých barokních obrazů, žádné velké nevyzkoušené výboje, ale spíše dílo opřené o klasické hodnoty a soulové a jazzové zkušenosti. Inspirace z tvorby Bowieho současníků není zastíraná, David ji přiznává a současně si ji přizpůsobuje k obrazu svému (Bob Dylan, Velvet Underground). Vrcholem alba (a možná i celé Bowieho tvorby) je pro mne asi Life on Mars. Davidův saxofon a najazzlé sólíčko v beatlovském otvíráku Changes odemyká albu další dvířka, která se ještě více otevírají na dalších dvou albech. Pestrost alba je ve srovnání třeba s mrazivou monotónností svého předchůdce ohromná, žertovný popěvek Kooks oproti údernému rock´n rollu Queen Bitch nebo melancholické baladické náladě The Bewlay Brothers, to je rozpětí, které skvěle sjednocuje stále silnější a emotivnější Davidův zpěv.
Na albu se podílel i skvělý klávesový hráč, člen Strawbs a budoucí hvězda Yes Rick Wakeman. S příchodem basmana Trevora Boldera se pomalu ustaluje sestava kapely, která měla spolu s Davidem učinit historický hudební zásek. Ziggy se stal erbovním albem nového stylu, nazývaného glam rock, v jehož oslňující nebesky třpytné nádheře se shlédlo v té době mnoho kapel, od Slade přes T.Rex až po už zmíněné Strawbs.
Rok 1972 přináší novou bisexuální stylizaci mimozemšťana Ziggyho Stardusta, kterou David vytvořil inspirován extravagantním rockerem Vincem Taylorem a také undergroundovým zpěvákem Iggy Popem (Iggy – Ziggy). Na vystoupení ve Friars Aylesbury debutuje Ziggy Stardust a Spiders from Mars, tvoření kytaristou Ronsonem, basákem Bolderem a bicmenem Woodmanseyem. Hrají skladby z Hunky Dory a také nové písně, které měly vzápětí vyjít na desce.

Album The Rise and Fall of Ziggy Stardust and The Spiders From Mars se stalo hudební legendou pro další generace. Melody Maker oznamuje: Zrodila se hvězda. Postava Ziggyho byla nadšeně přijímána publikem a umožnila tak představit mu v široké míře vyzrálou kvalitní a emotivní hudbu, spojující ostrou rockovost "The Man Who Sold..." a melodičnost chytlavých a neotřelých písní Hunky Dory do nové, dosud neslýchané podoby.. Jak hodnotit desku, která se stala monumentem ve vývoji rockové hudby, potažmo moderní hudby vůbec? Lze hodnotit desku, která si našla své místo na obloze mezi stálicemi jako je The Lamb lies down on Broadway, Led Zeppelin II., Aqualung, Pawn Hearts, Close to the Edge, Tubular bells, Red nebo Ummagumma? V hudebním vývoji je logickým pokračováním vznosných a nápaditých melodií Hunky Dory a předchůdcem Aladdina, jehož classic-funky-blues-jazzovou a riffověji vyhraněnou náladu už nese, ale ne tak frapantně, pouze jako hučící neviditelný spodní proud. Dominantou alba jsou nakonec hlavně štěpné písně, monumentální naléhavé melodie, tak samozřejmé a vcelku i nijak rafinované či komplikované, o to však více ve své jednoznačnosti strhující. Kouzlo alba je grandiózní; i ten, kdo by Bowieho androgynní líčení a stylizaci, známé z nově vydaných videí z té doby, jinak pokládal za trapnou přibuzlou extravagantní šou, je v případě Davida pohlcen jeho osobním kouzlem a pěveckým uměním, neboť Bowie jako antický tragéd s maskou nebo dvorní královský šašek odráží tragikomický obraz našeho světa a i dost náročné polohy zpívá s takovou lehkostí a sugestivitou, manýristickými ozdobami, které jako by čerpaly od starých černých bluesmanů až po pěvecké toreadory šansonu 50.let. A přitom je to stále navýsost moderní rocková výpověď. Všechno na albu je výborné, vypíchl bych vyjímečnost Moonage Daydream, kde Bowie šlape na paty nejlepším soulovým zpěvákům. Kované hitovky Starman a Lady Stardust, titulní skladba nebo dunivý rock´n roll Suffragette City jakoby vyrůstaly z jednoho mohutného kmene, album je vnitřně ohromně jednolité a sevřené, nikoliv však jednotvárné!!!!, a to ani nemluvím o jednotící textové linii. Stylová košatost minulého alba Hunky Dory je dalším typickým rozdílem mezi těmito vynikajícími počiny, je to krok vpřed, akt vyzrání, protože právě i toto je na hudbě těžké (analogií může být hravá rozmanitost Houses of the Holy oproti monolitické kompaktnosti Physical Graffiti u Led Zeppelin). Jedna z největších šlupek alba, Rock´n Roll Suicide, to je korunovace díla. Pod parou držený natlakovaný zpěv vyvře v kodu, která má takové dudy, že citlivější posluchač mimoděk sahá po šnuptychlu. A možná je zde nastolen faustovský problém: David prodal duši imaginárnímu Ziggymu za neuvěřitelné hudební nápady, a ten si jeho duši za to málem odnesl. Naštěstí se David Goliášovi ubránil a odvržením svého alter ega si znovuvydobyl svobodu. Ale ta úžasná hudba, ta zde díky Bohu zůstala.
Vítězné tažení po Spojených státech Davidovi dobývá statut světové hvězdy. Ke kapele se připojuje klavírista Mike Garson, během turné vzniká hit The Jean Genie a řada nových skladeb pro příští album. V té době David také výborně produkuje album Lou Reeda Transformer, Iggyho Raw Power a kapele Mott the Hoople skládá hit All the Young Dudes. Vypětí, spojené s náročnou rolí Davida natolik pohltilo, že si začal vypomáhat užíváním kokainu a začal ztrácet vlastní identitu. Následující pokračování Ziggyho letu na albu Aladdin Sane - původní název A Lad Insane - znamenalo nejen další vynikající album, zachytávající i prvky jazzu a mapující Bowieho růst jako skladatele a interpreta, ale i osobní slepou uličku, vyčerpanost, rostoucí závislost na dopingu a na imaginární postavě Ziggyho. Proto David na posledním koncertě turné v létě 1973 oznámil v sále Hammersmith Odeon nejen konec koncertu, nýbrž i konec své hudební kariéry. Naštěstí tím myslel pouze postavu Ziggyho, která jej omezovala v dalším svobodném rozmachu.

Aladdin Sane bývá v některých recenzích a encyklopediích označován za slabší album. Nejenže nejsem toho názoru, dokonce je pokládám za špičkové. Jediné, čemu nerozumím (ale David asi věděl proč to dělá), je zařazení písně od Rolling Stones, což mi u tak skvělého skladatele jako je Bowie přijde zbytečné. Hudba, logicky navazující na výrazné melodie Ziggyho, zde načerpává nový odvážný spodní proud najazzlého odvazu (např. stejnojmenná skladba) a absorbuje na Man Who Sold... dobře vyzkoušený a nakrátko opuštěný trend spíše nemelodických, rockových riffů. Aladdin se mi jeví jako syntetické shrnutí zkušeností z předchozích alb posunutý do úspornější, jednodušší, ale o to muzikantsky sebejistější a vycizelované podoby. Lady Grinning Soul ovšem dokazuje, že ani nespoutaný, temnotou kokainových slepých uliček dosud nedotčený duch Space Oddity je stále přítomen. Ale je to i album bolestné a trpké zpovědi, kdy David cítil lepkavé pavučiny, do nichž ho přízrak Ziggyho zamotal. Vystoupit z kolotoče slávy a závislostí není snadné, ale Bowieho osobnost to vše překoná. Jako svědectví těchto heroických uměleckých zápasů zůstalo toto skvostné album.
Mezitím v Paříži točí tribute album Pin-Ups, kolekci skladeb svých oblíbených skladeb z let 1964-1967. Pak se Spiders from Mars rozcházejí, kytarista Mick Ronson rozjíždí sólovou kariéru, která se však nevydařila.
V roce 1974 Bowie chystá projekt na orwellovské téma, po problémech s autorskými právy však z připravených písní tvoří nové album Diamond Dogs. Roste jeho zájem o soulovou hudbu philadelphského soundu, kterou přetváří do vlastní podoby, popisované jako "plastic soul". Jako dokument o síle jeho hudby vychází živé dvojalbum David Live at Philadelphia Tower a vznikají nové písně pro další, stylově značně odlišné album. Jeho podobu předjímá v únoru 1975 úspěšný singlový hit Young Americans, stejnojmenné album následuje. Na albu se podílí i John Lennon v hitové písni Fame. Obě písně se dostávají do hitparád současně s reedicí šest let staré Space Oddity.
David v té době stále zápolí se závislostí na kokainu, ale chce se z ní vymanit, rovněž i z područí manažera DeFriese. Věnuje se v té době i filmovému herectví (sci-fi film The Man Who Fell To Earth). Tvoří knihu autobiografických povídek, nazvanou The Return Of The Thin White Duke. Koncem roku s novou skupinou, v níž jsou Carlos Alomar, Dennis Davis, Earl Slick, George Murray a Roy Bittain, tvoří úderné silné album Station to Station, které vychází v lednu 1976. Následuje velké světové turné, kde se David představuje v nové stylizaci jako uhlazený a elegantní Štíhlý bílý vévoda. Po turné produkuje Iggy Popovo album The Idiot.

Aby se zbavil definitivně svých závislostí a změnil životní styl, odstěhoval se do prostého bytu v Berlíně. Vztah s Angie se v té době už prakticky rozpadl. Jako terapii pojal práci na novém experimentálním albu Low, kde spolupracuje s Brianem Enem a hraje si s ambientní, převážně instrumentální hudbou. Ve své době je to v podstatě odvážné vykročení do neznáma, ale velmi šťastné, jak už se u Davida osvědčilo. Zvukové koláže rozhodně nenudí, což je u tohoto žánru velkým rizikem, a dokonce si brzy vyžadují opakovaný poslech. Album vychází v lednu 1977, následováno singlem Sound and Vision. Současně přijímá David roli ve filmu Davida Hemmingse Just Like A Gigolo. V březnu už s Brianem Enem a Robertem Frippem pracuje na novém vynikajícím albu Heroes, které vychází v říjnu a jehož vyzrálost staví na průzkumnickém charakteru předchozího novátorského, ve své době publikem ne dost doceněného alba. Promyšlené instrumentálky zde doplňují ostře nabroušené nemelodické, ale bravurně zazpívané skvosty jako Beauty and the Beast nebo John the Lion. O titulní skladbě je zbytečné mluvit, patří hudebně, textově i pěvecky k tomu nejkrásnějšímu v Bowieho tvorbě. Když se Davidův hlas zvedne v druhé půli písně o oktávu výše, nelze než prožívat stejné pocity jako vězni za Berlínskou zdí, kteří se stali hrdiny "na jeden den".

Následné turné trvá třináct týdnů a hraje se v 65 městech. Překvapením se stává, že dříve zavržený materiál ze Ziggyho Stardusta se stává podstatnou součástí koncertního setlistu. V říjnu 1978 vychází živé dvojalbum z turné (Stage), výborně zachycující atmosféru tohoto období. Neúnavný Bowie vzápětí pracuje ve Vídni na filmu o životě umělce Egona Schieleho, a pak hned ve Švýcarsku připravuje album, kterým chce dovršit tzv. berlínskou trilogii a spolupráci s Brianem Enem.
Rok 1979 přináší premiéru Gigola, dokončení alba Lodger a další velké cestování. Na jaře dalšího roku se David definitivně rozvádí s Angie. Chystá nové album Scary Monsters (and Super Creeps) s klíčovou písní Ashes to Ashes, předznamenávající éru hudebního videa, která se stává číslem jedna v Británii. V létě opět hraje v divadle v představení Sloní muž, kterým sklidí pochvalné ovace u diváků i odborné kritiky. V roce 1981, vynesen posledním albem opět na vrchol, spolupracuje s Freddiem Mercurym na písni skupiny Queen Under Pressure.
Jeho bouřlivý život se zklidňuje, David se věnuje filmovým projektům, malbě a cestování. Jeho filmová kariéra kulminuje filmy The Hunger a válečným dramatem Merry Christmas, Mr. Lawrence.

Dlouho očekávaný návrat do studia přináší nečekaný, ale v Davidově proměnlivém a hledačském životě logický zvrat. Albu Let's Dance v produkci Nilea Rodgerse dominuje středoproudé disco, byť v podání Bowieho velmi kvalitní. Komerční úspěch a rozšíření spektra publika jsou pochopitelné, následující alba Tonight a Never Let Me Down ovšem Davidovo hudební cítění pochopí jako slepou uličku. V roce 1989 dává dohromady nový projekt Tin Machine s hudebníky Tonym Salesem, Huntem Salesem a Reevesem Gabrelsem a vrací se tak k syrovému rock'n rollu. Toto pětileté obobí (1984–1989) je však i jinak aktivní. Píše filmovou hudbu, organizuje monstrózní turné Glass Spider podle stejnojmené písně z posledního alba, ve Scorseseho Posledním pokušení Krista hraje roli Piláta. Účastní se obří akce Live Aid na pomoc hladovějící Africe a s Mickem Jaggerem točí ke stejnému účelu duet Dancing in the Street.

V roce 1990 podniká David retrospektivní turné Sound And Vision a také se seznamuje se somálskou modelkou Iman. V roce 1991 pokračuje v projektu Tin Machine albem Tin Machine II. Následuje evropské turné. V roce 1992 se Iman stává jeho manželkou. V dubnu 1993 vychází po pěti letech nové řadové album Black Tie White Noise, na rozdíl od odcizených disco experimentů velmi osobní dílo, reflektující ve skladbě Jump They Say sebevraždu bratra Terryho, ze které se David těžce vzpamatovával. Také tvoří soundtrack k televiznímu seriálu a ten vychází později na albu Buddha of Suburbia.

V roce 1995 se vrací ke spolupráci s Brianem Enem na albu 1. Outside, zabývající se morálními hranicemi umělecké tvorby prostřednictvím fiktivního deníku detektiva Nathana Adlera, vyšetřujícího brutální vraždu. Následuje opět světové turné, jehož součástí je 3. února 1995 i koncert v pražské Sportovní hale. Šňůra se protahuje až do léta následujícího roku. Vzápětí David chystá další album.
V roce 1997 slaví Bowie padesátiny uspořádáním speciální show v Madison Square Garden. Následně vychází album Earthling. V roce 1998 vznikají webové stránky Bowienet. Všestranná umělecká činnost Davidovi roku 1999 přináší ocenení rytířským Řádem umění a literatury ve Francii a je jmenován čestným doktorem na bostonské universitě Berklee College of Music.
David se vrací po dlouhé prodlevě ke spolupráci s Tony Viscontim na filmové hudbě, ale projekt se nakonec nerealizuje. V říjnu vychází další novinka, v pořadí čtyřiadvacáté album Hours, ohlížející se zpět k písňovým počátkům, ovšem v novém hudebním hávu. V roce 2000 se stává otcem dcery Alexandrie Zahry. Spolupráce s Tonym Viscontim pokračuje na novém albu - a Heathen jako by ve své nezvyklé křehkosti neslo ducha starých dob. V roce 2003 vychází další album Reality.

V rámci turné k albu David opět koncertuje v Praze, a to 23. června 2004, je však z důvodů srdečního záchvatu nucen při skladbě Station to Station koncert ukončit. Během uzdravování a následné relaxace pak točí například duet skladby Changes pro film Shrek 2. Bowie také velmi ocenil přepracování svých klasických písní do portugalštiny brazilským hudebníkem Seu Jorgem pro film Život pod vodou se Stevem Zissouem. První menší vystoupení po zdravotním kolapsu se událo v září 2005 v televizním pořadu Fashion Rock a na dalších akcích skupiny Arcade Fire. V únoru 2006 obdržel cenu Grammy za celoživotní dílo. Nyní šedesátiletý všestranný a nesporně geniální umělec, zpěvák, hudebník, producent, herec, malíř, spisovatel, atakdále atakdále, rozhodně ještě neřekl v hudbě své poslední slovo.