PTOLEMAIOVCI

(Ukázka z knihy "Ptolemaiovci - Z makedonských hor na trůn faraónů" vydané na jaře 2011)

V otcových stopách

Ptolemaios I. Sótér úspěšně navázal na dílo Alexandra Velikého, byť ne v původně zamýšlených hranicích, a chytrou politikou propojování řeckomakedonských a staroegyptských prvků položil pevné základy nové tvářnosti státu. Jeho syn Ptolemaios II. Filadelfos tento záměr posunul dál, dotáhl výsledky otcova snažení do podoby mocného impéria s ohromnou autoritou a nezaměnitelným výrazem, ve kterém se ptolemaiovský Egypt bude představovat světu po následující tři staletí své existence.

Spoluvláda obou králů trvala zhruba dva roky. Mladý panovník nezdědil vojenský talent svého otce, ale stal se jeho učenlivým žákem a svěřený odkaz rozvíjel v obdobném duchu.

Uplynulo již osmnáct let, co se Filadelfova vlastní sestra, o osm let starší Arsinoé, provdala za krále Lýsimacha, tehdy ještě satrapu Thrákie. Nestala se samozřejmě jeho první ženou, pro více než šedesátiletého Lýsimacha to bylo již čtvrté manželství. Předchozí, v pořadí druhé manželství s Perdikkovou dcerou Níkaiou darovalo thráckému králi syna Agathokla, zdatného vojevůdce, který dokázal úspěšně bojovat se samotným Démétriem Poliorkétem, a také dceru, shodou okolností také jménem Arsinoé. A právě s touto druhou Arsinoé, známou jako Arsinoé I., se ještě za otcovy vlády roku 284 mladý Ptolemaios oženil v rámci obvyklého utužování spojeneckých vztahů mezi monarchiemi. Následně se novomanželům narodil syn, který v budoucnu převezme trůn jako Ptolemaios III. Euergetés. Po Sótérově smrti byl Ptolemaios II. Filadelfos korunován 7. ledna 282 na faraóna. Pro Egypťany přijal trůnní jméno Veserkaamon Meriré (Silný Amónovým Ka). Přídomek Theos Filadelfos (Bůh milující sestru), obdržel až posmrtně, ale pro pořádek jej tak označujeme už v průběhu života.

Tragédie na thráckém dvoře
Moc a území krále Lýsimacha po porážce Démétria Poliorkéta nebývale vzrostly, ale o nějaké stabilitě nemohlo být ani řeči. Thrácké impérium se od roku 287 rozšířilo o část Makedonie a vzápětí Lýsimachos vynaložil veškeré úsilí na vytlačení épeirského krále Pyrrha z druhé okupované části. Pomocí vojenského nátlaku i rafinované propagandy se mu to podařilo a v roce 285 už ovládal celou Makedonii. Pyrrhos ztrátu dobytého území asi příliš neprožíval, ale protože se bez války nudil, obrátil svou pozornost na západ do Itálie, kde řecké město Tarent právě válčilo proti Římu. V té zjitřené době se vzpamatovaly vždy pohotové Athény a vyhnaly posádku Antigonovců ze základny v přístavu Peiraieus.
Obyvatelstvo Makedonie vzhledem ke své hrdé a svobodomyslné minulosti snášelo Lýsimachovu nadvládu spíše s nechutí. Podobně tomu bylo ve východní části říše, která se rozprostírala až k řece Halys ve střední Anatolii. Navíc nedávný sňatek s Arsinoé přinesl ke dvoru thráckého krále jen vnitřní rozvrat a neštěstí.
Šestnáctiletá egyptská princezna si pochopitelně nebrala starého Lýsimacha z lásky. Porodila mu tři syny a hleděla jim zajistit nárok na thrácký trůn. V cestě jí však stála mocná, zdánlivě nezdolatelná překážka: princ Agathoklés, Lýsimachův syn z předchozího manželství s Níkaiou měl jako vítěz nad Démétriem a úspěšný válečník nepopíratelnou přednost. Navíc Agathoklovou manželkou byla Arsinoina nevlastní sestra Lýsandra, dcera Ptolemaia I. Sótéra a Eurydíky, a měla s ním dvě děti.
Když si Filadelfova a Arsinoina matka Bereníké vydobyla v roce 287 egyptský trůn, původní královna Eurydíké uprchla do Mílétu. Tam se její dcera Ptolemais provdala za Démétria Poliorkéta v posledních letech jeho ohnivé slávy. Z tohoto spojení vzešel synek, který zdědil po otci jméno, šarm i krásu, i když nejspíše kromě nezřízené touhy nic víc, a proto byl znám po jménem Démétrios Kalos, tedy „Krásný. Tento potomek vedlejší větve Antigonovců paradoxně v budoucnu vnese vítr do vztahů mezi Alexandrií a Kyrénou.

S pádem Eurydíky byl v královské hře o trůn také odsunut zákonný následník egyptského trůnu, její syn Ptolemaios Keraunos. Podobně jako matka opustil Egypt, vzal s sebou mladšího bratra Meleagra a rozhodl se uplatnit svou stížnost u syrského krále Seleuka, kdysi blízkého otcova přítele. Ten však Kerauna v podstatě odbyl neurčitým slibem pomoci až v případě smrti starého krále, protože si nechtěl už tradiční staré přátelství s Ptolemaiem I. Sótérem v posledních letech rozházet. A tak zhrzený princ v Sýrii nepochodil a přesunul se ke dvoru krále Lýsimacha.

Po Sótérově smrti a korunovaci nevlastního mladšího bratra faraónem Keraunos pochopil, že egyptský trůn je pro něho navždy ztracen. Vždy byl znám svou nezkrotnou, bezohlednou a krutou povahou, pro kterou ostatně mohl být v očích prozíravého Ptolemaia I. nevhodným pokračovatelem státnického díla, vyžadujícího moudrost, rozvahu a odpovědnost. Přesto se však nehodlal vzdát královského postavení, k němuž se po celý život upínal a pro něž byl vychován. Na Lýsimachově dvoře našel nejen své dvě sestry, vlastní Lýsandru i nevlastní Arsinoé, ale také rozehranou strašlivou partii, která, jak se ukázalo, ladila s jeho vlastními, neméně pragmatickými záměry.

Nadmíru ctižádostivá a prohnaná Arsinoé si dokázala se sokyní na thráckém dvoře poradit. Musela mít neuvěřitelné osobní kouzlo, jak ještě ukáže budoucnost. Její vliv na zřejmě už nesoudného Lýsimacha byl obrovský a umění dvorních intrik ovládala stejně dokonale jako její matka Bereníké. Podařilo se jí pomocí palácových pomluv dosáhnout obvinění Agathokla ze zrady. Není vyloučeno, že Agathoklovi stouply předchozí válečné úspěchy do hlavy a měl nějaké nekalé úmysly za lubem, ale nejhorší byl ukrutný výsledek. Lýsimachos své krásné a lstivé manželce všechno uvěřil, svého syna odsoudil k smrti a nechal ho popravit i s řadou přátel (283/2). Šťastní byli ti, kterým se podařilo uprchnout. Všichni z Lýsimachova okolí byli šokováni a zděšeni.

Agathoklova zoufalá vdova Lýsandra s dětmi a bratry se nemohla vrátit k otci do Egypta, neboť ten byl v té době již po smrti, a Filadelfa, vlastního bratra původkyně svého neštěstí, o azyl žádat nemohla a asi ani nechtěla. Našla tedy útočiště na Seleukově dvoře. Spolu s ní uprchl i odstrčený následník egyptského trůnu Ptolemaios Keraunos, jeho mladší bratr princ Meleagros, a také jeden velmi významný muž spojený s thráckým dvorem, eunuch Filetairos, strážce ohromného Lýsimachova pokladu, uloženého v pevnosti Pergamu. Závratná částka 9000 talentů, nashromážděná ještě z dob Alexandrova tažení, se stala jistě pádným argumentem k žádosti o podporu zákonných práv bývalé thrácké královny a jejích dětí. Agathokleova suita i Ptolemaios Keraunos naléhali na Seleuka, aby odčinil bezpráví a zastavil šílenství thráckého krále. Lýsimachos se rázem pro mnoho lidí stal ukrutným krvavým tyranem a mnozí obviňovali i královnu Arsinoé z odstranění Agathokla, který ji údajně odmítl jako milenku. Také z okupovaných měst, zatížených stále vyššími daněmi, zaznívaly hlasy, vyzývající Seleuka k pomoci.

Syrský král se nedal dlouho přemlouvat. Lýsimachova pozice byla osudově otřesena a cesta k pomoci oběma ukřivděným potomkům svého někdejšího přítele Ptolemaia nemusela být tak těžká. Úspěšná válka proti Lýsimachovi mohla otevřít cestu hned na dva trůny, thrácký i makedonský. Na ten druhý si ostatně mohl jakožto Antipatrův vnuk dělat nárok Ptolemaios Keraunos. Možná i v mysli samotného Seleuka mohla vytanout myšlenka na sjednocení už dávno oplakaného Alexandrova impéria pod seleukovským žezlem!

Této válce se někdy říká Šestá, a také poslední válka diadochů. Naposledy se mezi sebou utkali už jediní poslední žijící nejbližší druhové Alexandra Velikého , oba již ve značně vysokém věku. Seleukos rozdrtil oslabeného Lýsimacha v bitvě u řeky Kurúpédia v Lýdii v únoru 281 a thrácký král v bitvě zahynul.