čtvrtek 23. dubna 2009

Koncert YES v Sazka aréně 8.6.2006

Po opruzech u vstupu s prohlížením div ne do naha se půl hodiny po osmé rozsvěcuje pódium a Yes začínají hrát Going For The One (z alba Going For The One), s trošku nevyváženým zvukem, protože zvukař asi teprve vychytával mouchy. Navazuje Sweet Dreams (z alba Time and Word), hodně ostrá verze, a pak I´ve Seen All Good People (z The Yes Album), kde už atmosféra koncertu začíná chytat docela silnou magii. Pak jede nějaká dlouhá pařba Mind Drive a přechází v South Side Of The Sky (z alba Fragile), a tady se opravdu vyřádili. Zvuk je už lepší a velmi hutný, basy občas až rozechvějí sál, ale ne nepříjemně. Vrcholem první půlky koncertu je Turn Of A Century (z Going For The One), Howe střídá kytary a skladba je naživo stejně podmanivá jako na desce, i s gradující instrumentální mezihrou.

A opět je tu návrat do minulosti, když skladba Yours Is No Disgrace (The Yes Album) ukončuje první půli. Oproti celkem decentní albové verzi je tato skladba naživo syrovější, White do toho mydlí jako John Bonham, úplné dělovky. Wakeman má na své baterii svůj pověstný moog a také ho pěkně prohání. Přestávka trvá čtvrt hodiny. Mezitím na pódium dovezou akustické křídlo a sedátka, druhá část začíná akustickým blokem, White má vepředu malou bicí soupravu, Squire nějakou akustickou basovku či co, Anderson kytaru, Howe střídá kytary a bere si i mandolínu. Zahrají takto asi sedm skladeb, zvuk je teď už opravdu úžasný, průzračný a křišťálový, asi jako jednou psal Jiří Černý v Melodii („lepší než doma s drahými sluchátky“). Hodně zpívají vícehlasy, mezi skladbami zahrají Long Distance Runaround a Roundabout (z Fragile), a i tak poloakusticky je ten zvuk sytý a plný. Další absolutní špičkou večera se v tomto bloku stává skladba Wonderous Stories (z Going For The One), oproti verzi zpívané na výstavišti v roce 1997 tady zazpívají i ten kánonový posun hlasu jako na albu, a je to neskutečná nádhera. Nádhera!

Ještě přidávají něco akustiky, nějaká instrumentálka, hraje jenom Steve Howe. Génius, postarší pan profesor v brejličkách. Pak opět nastupují k síle plného soundu, hrají nějaký nový, docela dobrý kousek, pak také jejich někdejší hit Owner of A Lonely Heart. A potom..... And You And I (Close to the Edge), jestli to předtím bylo úžasné, tak teď je ten vrchol. Tato verze je opravdu ještě masivnější než na albu, jsou tam ty všechny doplňkové přírodní zvuky a halu rozechvívají vibrace jak od varhan v katedrále. Ale to ještě není všechno. Po desetiminutové nádheře Anderson ohlašuje závěrečnou dvacetiminutovou kládu Ritual Nous Sommes Du Soleil (z Tales From Topographic Oceans). Teď se všechny ty dekorace (nafukovací korály a mušle a různé bizarní tvary po celém pódiu rozhýbají projekcí všech možných světelných efektů. Jestli někdo tenkrát označil Tales za nudnou a rozvleklou desku, tak toto provedení tu délku posvěcuje. Zpětně jsou Tales jedním z nejodvážnějších výbojů Yes, jedním z vrcholů, zvláště když je člověk slyší živě. I všechna ta zdánlivá kakofonie a pazvuky se tady stávají klenoty.


V střední bubnové pasáži přivezou jakési mušlové tympány a Squire si na ně zabubnuje, Anderson už bubnuje na nějaké jiné perkuse. Takže to opravdu připomíná domorodý šamanský rituál z pravěku, než se nálada zase přehoupne do prosluněného světa a zazní znovu „Nous Sommes Du Soleil – Jsme ze Slunce“. Finální prolínání zvukomalby mistrů Howea a Wakemana je nepopsatelné. Hluboký zvuk varhanních pedálů úplně probouzí hadí sílu v páteři. A je tu konec. Ovšem po potlesku přichází přídavek, a tady je oproti setlistu ze Seattlu změna, není to beatlovské Every Little Thing a pak Soon z Relayeru, ale Starship Trooper (z The Yes Album). Což je více než důstojná náhrada a parádní tečka za celým koncertem, opět to rozpálejí na dobrých deset dvanáct minut strhující jízdy.


Doufám, že z tohoto turné vydají DVD! Předchozí dva koncerty Yes (které jsem navštívil) byly krásné, ale tento byl nejsilnější. Protože v prvním zahráli i Revealing Science of God a Siberian Khatru a v druhém Awaken a Heart of the Sunrise, asi jsem už jejich nejkrásnější skladby slyšel a viděl živě všechny (kromě Close to The Edge a Gates Of Delirium – Soon). Takže co se týče Yes, jsem naprosto spokojen s dohnáním restů z dob rudokomančů. U Zeppelínů jen částečně. Bohužel u Genesis už ty resty takhle parádně dohnat nejde. I když... kdo ví?

Playlist: (*akustický set)
1. Firebird Suite (Intro)
2. Going For The One
3. Sweet Dreams
4. I've Seen All Good People
5. Mind Drive 1
6. South Side Of The Sky
7. Turn Of The Century
8. Foot Prints (úryvek)
9. Mind Drive 2
10. Yours Is No Disgrace
-- přestávka --
11. The Meeting*
12. Long Distance Runaround*
13. Wonderous Stories*
14. Time Is Time*
15. Roundabout*
16. Show Me*
17. Owner Of A Lonely Heart*
18. Second Initial (Steve Howe solo)*
19. Rhythm Of Love
20. And You And I
21. Ritual
-- přídavek --
22. Starship Trooper

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přispěvatelé