Déliades procitl pozdě a cítil se celý rozlámaný. Přinutil se otevřít oči, krátce protáhl ztuhlé svaly a sňal ze zdi svůj památný spartský meč. Dotkl se opatrně břitkého ostří, pak jej potěžkal, nakročil k výpadu a několikrát proťal vzduch pouhým náklonem předloktí, až čepel hvízdavě zasvištěla. Poněkud tím povzbuzen pousmál se a vrátil zbraň do závěsu, nalil do mísy vodu, ocákal si tvář a vypláchl ústa. Radši by bojoval na meče než v tak obtížné disciplíně jako je pankration! Oběma rukama si prohrábl kadeře, předklonil se a zhluboka vydechl. V mysli se mu už začala odvíjet představa blížícího se utkání. Soupeřem měl být obávaný kyperský zápasník, a nešlo o nic méně než o zlatý věnec pro Efesos nebo Salaminu. Vydal se směrem ke schodišti dolů do oiku, když si vzpomněl na svou novou spolubydlící. Nesnadné probuzení mu zcela vytěsnilo z mysli včerejší neobvyklý den, ačkoliv možná právě proto tak špatně spal.
Poodhrnul opatrně závěs a strnul. Lůžko bylo prázdné. Pečlivě poskládaná přikrývka jej udivila. Tak přeci! Zbytečně včera nakoupil spony a náramky, které viděl na stolku vedle lůžka. Ležely zde opuštěné všechny do jednoho, vyrovnané na hromádce šatstva. Něco z věcí, které si Raelynn vybrala na tržišti, zde však chybělo. Jen si nemohl vzpomenout, co postrádá. Na chvíli jej zaplavila úleva. Včera podlehl tak bláznivě nahodilé náladě a Filippovu našeptávání, jednal bez rozumu, veden slepým citem. Vždyť co je mu po děvčeti z národa, jehož zvyky jsou Helénům tolik vzdálené? Co od ní očekával? Tolika jiným lidem bohyně Tyché připravila těžký osud v této době vleklých válek mezi diadochy.
V hlavě mu nicméně vyvstávala neodbytná otázka. Kam asi uprchla? Co jí čeká? Koho potká Raelynn na svém bezcílném putování odnikud nikam? Raelynn. Přistihl se, že její jméno tiše opakuje s nádechem nahořklé něhy a že přitom cítí v hrudi nepříjemné prázdno.
Zahnal ty bludné pocity a sestoupil po schodech k peristylu. Na prahu vstupní chodby se zarazil a ucouvl za ostění. Z atria k němu dolehl zpěv. Byla zde! Neodešla. Rozechvěle si přejel dlaní čelo. Na okraji nádržky s vodou zahlédl odložený lněný chitón. Postoupiv mezi sloupy, skryl se za jeden z nich. Načervenalý bronz Raelynniných vlasů vodou ztmavl a bohaté prameny se rozprostřely po hladině okolo dívčí hlavy jako paprsky, rozjasněné skutečným sluncem padajícím do atria.
Raelynn doplavala ke kamenného obrubníku, zaklonila hlavu a odrazila se zpět do třpytivých vlnek. Chvíli splývala naznak s očima zavřenýma a rukama rozepjatýma, jako by chtěla obejmout oblohu. U mramorové nymfy uprostřed nádržky se na chvíli nehybně přidržela slizce mokrého nazelenalého kamene. Cítila se tak zvláštně po tom všem, co jí potkalo, dokonce i vzduch voněl jinak, a nečekaný zvrat včerejšího dne nedokázala dosud plně pochopit. Strach, děs a beznaděj přecházejících časů se proměnily tak rychle, že si připadala ve snu a nevěřila zcela svým smyslům. Nedůvěru k vlastnímu vnímání se pokusila zdolat slovy písně, která se jí náhle zrodila na rtech:
"Ústa hvězd oněměla, jejich píseň - kde je?
Vstříc prázdnu noci zní jen dávná ozvěna.
Chladná jak čepel nože, v touze bez naděje,
Dobrého lidu dcera teskní ztracená.
Někdejší marně hledá píseň v němém třpytu,
budoucnost neumí již čísti z hvězdých drah.
Raelynn naslouchá, však nic víc nezazní tu,
než chvění křišťálu, pohřbené v hlubinách
Z domova vytržena a jako laň štvána,
zde v krajích vyprahlých mi nikdo neprozradí,
jak skrze závoj mlžný otevře se brána
k bělostným útesům země věčného mládí
Přítomnost bohů v skrytu dubového mlází
často jsem nalezla dle zvyku svého kmene.
Všude teď hledám, ale stejně nenacházím,
ten dotek prchavý jak světlo okřídlené."
Vstala ve vodě, vlasy ji pokryly od temene hlavy až k hladině, i protáhla obě ruce do výše s dlaněmi natočenými vzhůru, a její zpěv nabyl na vroucnosti. Raelynn zpívala jazykem Keltů, v tesklivé tónině své vzdálené domoviny.
"Schoulila ráda bych se v náruč mocných paží,
před zlobou nelítostnou by mne ochránila,
spící mne uložila domů na zápraží,
i když si připadám jak zavržená víla.
Nezjevný vládče, který ve všem máš svůj podíl
vzývám tě poprvé, podruhé, potřetí,
jsem Dcera slunovratu, kterou ty jsi zrodil
sejmi již z Raelynn záhadné prokletí.
Já chci být šťastna jako kdysi v lůně matky,
tichá jak úlitba, něžná jak louka v květu
Jak vroucně toužila bych vrátit všechno zpátky
A prožít znovu blaho bezčasého letu."
Hlas hebký a temný jako kožešina černého pantera v Déliadovi vyvolal mrazení a současně jej prostupoval žárem. Nerozuměl z písně ani slovo, a přesto vnitřně tušil její smutek. Dobře věděl, že nebyla určena jeho uším, a proto se hodlal nepozorovaně vrátit zpět do oiku. V tu chvíli však protrhl klid peristylu lomoz, bušení, smích a pokřik za vstupními dveřmi, ty se vzápětí rozlétly a do sloupové chodby vpadlo několik rozjařených mladíků v čele s Filippem Judou.
„Déliade, příteli!“ vykřikl Filippos, když jej zahlédl na konci chodby. „Myslím, že před tak těžkým a nebezpečným zápasem bys potřeboval trochu rozveselit. My všichni tě pak budeme povzbuzovat v palaistře, aby se soupeř zalekl už jen našeho řevu.“
„Nesmíme připustit, aby zlatý věnec odplul z Efesu,“ ozval se další. „Bojovník jako je Déliades však tu tupou horu svalů z Kypru zdolá obratností těla i mysli, tomu věřím!“
„Rád tě vidím, Filippe, i tvé přátele, “ řekl poněkud neupřímně Déliades, „ale nemyslíš, že je vás na neohlášenou návštěvu víc než dost?“
„Zaklínám se Afrodítou!“ vykřikl jeden z kumpánů, jehož Déliades znal pod jménem Kineas. „Konečně uvidíme, jaký to tu Déliades ukrývá div světa! Promiňte, ctnostní Heléni, myslím barbarského světa, ovšem!“
Ostatní se rozchechtali. Polekaná Raelynn se rychle ponořila až po ústa a skryla se za okrajem nádrže. Rozjaření mladíci však neomaleně přišli až na okraj a shlíželi na ni dolů. Déliades kvapně strhl z věšáku na prahu oiku těžký koupací plášť z ovčí vlny, rozrazil hlouček a přiklekl k Raelynn. Ta kryta pláštěm hbitě vyklouzla z vody a zatočila se do něho jako hlemýžď do ulity. Pak rychle sebrala své domácí trepky i chitón a chystala se uprchnout do domu. Kineas, už tak brzy po ránu mírně ovíněn, ji však chytil za ruku.
„Dopřej nám přeci potěšení své přítomnosti, rudovlasá krásko ze severu! Všichni toužíme vidět, za co Déliades utratil své poctivě vysoutěžené peníze a posoudit, zda je neměl raději propít s námi v kapeleiu!“
Rozhořčený Déliades počastoval Filippa Judu vyčítavým pohledem, ten však s rozpačitou omluvou rozhodil paže a obrátil bezradně oči v sloup. Zjevně nebyl potěšen situací, která se mu vymkla z rukou.
Kineas drze strhl odcházející Raelynn zpět k sobě, ale ta se nečekaně bystře otočila, vytáhla cosi z trepky, a vzápětí už Déliades věděl, který z předmětů zakoupených na tržišti u lůžka scházel. Kineas zvířecky zařval, pustil dívku a chytil se za předloktí. Krev mu crčela z probodené ruky a odkapávala na mramorovou dlažbu. Raelynn se prosmykla z kruhu ven a ukryla se v hloubi domu. Rozlícený a klející Kineas ji chtěl pronásledovat, ale Déliades mu tvrdě zatarasil cestu. Kineas zbrunátněl a byl by se pustil do šarvátky, kdyby se vedle Déliada nepostavil Filippos do rohovnického postoje. Tak chvíli jen stál a láteřil, než se ostatní dali do nevázaného smíchu a začali si tropit z postiženého šprýmy.
„Tady máme malou ukázku toho, jak si Déliades užívá milostných radovánek,“ zvolal kdosi rozpustile a následovala opět salva bujarého veselí. Nakonec to byl Filippos Juda, který s provinilým pohledem vypoklonkoval bujnou sešlost ze dveří, když předtím mlčky plácl dlaní Déliada po zádech, aby vše zlehčil.
Déliades vyběhl spěšně do patra domu a našel Raelynn v jejím pokoji skrytou pod přikrývkou. Opatrně se dotkl jejího ramene.
„Raelynn, vždyť už víš, jaký je Filippos, a jeho přátelé nejsou jiní, zapomeň na to!“
„Nemohu,“ vzlykala, „když náhlý strach, vždy okolo Raelynn stíny křídel bohyně Vanth. Přijde rychle. Obestírá mysl. Ovládá mne svou silou. V tu chvíli ona jako já. A bohyně Vanth …..“
„Nikdy jsem neslyšel o bohyni Vanth. Neznám keltská božstva.“
Přikrývka se pohnula, Raelynn vylezla ven a zahleděla se vzdorovitě stranou.
„Vanth ne od Keltů. Doprovází Etrusky když blízko smrt,“ řekla po chvíli tiše.
„Etrusky? Co ty máš společného s tím záhadným a polozapomenutým národem?“
„Můj otec nalezl matku tam odkud slunce. Ze země Rasenna,“ odpověděla Raelynn a otřela si obličej okrajem přikrývky. „Raunthu si přivedla nové bohy. I skryté vědění svého lidu, její otec byl lukumo.“
Déliades upřeně hleděl na Raelynn se rty sevřenými napětím. Do její zbledlé tváře se pozvolna vracela červeň. Vybavil si její zrůzněný obličej ve chvíli, kdy probodla Kineovi paži a zamrazilo jej. Svářely se v něm dva protikladné pocity. Chtěl by tu cizinku blíže poznat, a současně z ní měl obavy. Byla tak neznámá a vzdálená, přitom jako by jím pronikala naskrz. Zazdálo se mu, že by se možná zoufale toužila podělit o svá tajemství, ale současně si je bránila úzkostlivě jako divoké zvíře.
„Snad ti není proti mysli, že jsem nechtěně vyslechl tvou píseň, Raelynn,“ zeptal se. „Nerozuměl jsem slovům, ale ten nápěv by svou hloubkou stesku rozplakal i Dionýsa!“
„Nemusíš vysvětlovat slova, jestli cítíš chvění neviděných křídel bohyně Lasy,“ tiše řekla. „Znamená tedy píseň pro tebe také. Protože, ty jsi Raelynn do svého domu nechal vejít a ty nic nevíš o ní.“
„Ani ty o mně,“ odpověděl. „Ale já mám poslední dobou tušení, že sám nevím ani moc o sobě.“
Zahleděla se na něho dlouze a zkoumavě. Její oči jej na okamžik pohltily propastně vzdálenou hlubinou, až jej obestoupil závratný strach z nepoznaného a zaznamenal bezmocný pocit, že se do té hlubiny střemhlav řítí. Ale ona oči sklopila a podotkla:
„Řekové rádi hromadí slova, jak jsem nalezla, a je jim to potěšením zvídat tajemství světa. Keltové to drží v srdci a mlčí. Možná se méně vzdalují svým bohům.“
„Chtěl bych ti odpovědět podobně, písní, ale nesvedu to, Raelynn. Je pravdou, že naši bohové stojí bezmála na každém nároží a mnohdy se za ně prohlašují i lidé, před kterými nemám ani špetku úcty. Zato vím dobře, co od našich bohů mohu očekávat, ovšem kromě paní Tyché, řídící lidské osudy,“ dodal s pousmáním.
„Ty jsi zdatný bojovník, jak já slyšela, Déliade,“ řekla. „Mezi keltskými muži bys tím obdržel obdiv, udatnost boje je jim ctností.“
„Já nenalézám v boji přílišné zalíbení,“ zavrtěl hlavou Déliades. „i když několik let cvičím v palaistře a utkávám se v mnoha soutěžních disciplínách, přičemž můj nevlastní otec vydělává na sázkách a dává mi z toho podíl. Povzbuzování a jásot přátel v hledišti je ovšem opojné, stejně jako i odměny a věnce za vítězství, to musím přiznat. Doprovodíš mne do palaistry, Raelynn?“
Chvíli naň upřeně hleděla, i viděl dobře, že po střetnutí s Kineem se bojí vyvolávat pozornost. Řekla :
„Rudé vlasy mohou přivolat nedobrou všímavost. Prý Keltové ve válce s Helény.“
„Můžeš je skrýt pod frygickou čapku, Raelynn,“ nuceně se zasmál Déliades, ale pochopil dobře dívčiny obavy ve válkou zjitřené době.
„Dobře tedy,“ dodal po chvíli. „Zůstaň v domě a sešli mi svou bohyni Vanth, aby znásobila mé síly v zápasu.“
Nevšiml si, jak se dívka zachvěla a její zorničky se zúžily.
Písčitý ovál palaistry obležený povykujícími zástupy tonul v poledním žáru. Déliades cítil, jak jej slunce sytí svým teplem a napětí ve svalech jen dříme, čekajíc na svou chvíli.
„Nyní se ke konečnému agónu o zlatý věnec ve všeboji připraví Déliades, syn Apollóniův, a Promachos z Kyrény, vítězové všech dosavadních soutěží,“ zvolal herold a mávl praporem. Z tribuny zahřímal jásot, povyk a halekání. Proti Déliadovi vběhl na písek palaistry podsaditý kučeravý atlet se sebebejistým výrazem. Funěl jako zvíře a pod jeho bosými chodidly písek doslova vířil. Nezdržoval se obvyklým obcházením a obhlížením, ale ihned zrychlil svůj běh a řítil se přímo vstříc Déliadovi. Sázel-li na překvapení, podcenil soupeřovu zkušenost. Déliades naznačil tělem úhyb vpravo, ale místo toho se prudce otočil do leva a skočil Promachovi po nohou. Dopadl do pokleku, uchopil protivníka okolo stehen a vyzdvihl jej do výše, takže ten ztratil oporu a dopadl ztěžka na bok. Než se vzchopil, zalehl jej Déliades napříč těla tak, že jedna ruka byla přimáčknuta plnou vahou obou zápasníků k zemi. Druhou se mu snažil zkroutit za záda, ale Promachos svou paži vyprostil a zaklesl ji za Déliadovu šíji. Sevřením svalů mu přiškrtil dech a Déliades se chtě nechtě musel celý nadzvednout, aby dokázal tlaku vzdorovat. V obecenstvu zesílil křik příznivců obou zápasníků a někteří vstali ze svých míst, aby lépe viděli. Promachos vší silou vysvobodil i druhou paži a celý se převrátil, takže Déliades přes něho učinil kotoul a dopadl na záda. Teď byl nahoře jeho soupeř, a protože se jednalo o volný způsob boje, zasypával Déliada pěstními ranami. Ten si kryl tvář a břicho a ve chvíli, kdy se jej Promachos pokusil ještě více zalehnout a posunul tak svou hlavu dál, prohnul se jako kočka a kopl jej kolenem do temene. To stačilo, aby vyklouzl ze sevření a vzápětí uštědřil Kypřanovi ránu pěstí do hrudi, až mu vyrazil dech. Přiskočil k němu, aby ho strhl k zemi, Promachos však začal schválně padat naznak a strhl tím Déliada sebou. Přitom skrčil obě nohy pod jeho slabiny a během pádu je opět narovnal. Tím Déliada nadzvihl a doslova přehodil přes hlavu za sebe. Pískání a povzbudivé či urážlivé výkřiky byly ohlušující. Déliades se zdvihl do pokleku, ale Promachos byl o okamžik rychlejší a kopem do ramene jej opět srazil k zemi, a znovu a znovu. Déliadovi se však podařilo jeho nohu zachytit a zkroutit. Promachos upadl, ale v pádu vymrštil druhou nohu a zasáhl kopnutím Déliada pod pás. Byl to nedovolený úder. Ukrutná bolest jej zkroutila neovladatelnou křečí. Déliades se přesto pokusil vstát, ale tma obestřela jeho zraky a útroby se převalily jako zraněné zvíře. Dávil do písku arény a ani nevnímal, jak je jeho soupeři zdvižena paže na znamení vítězství.
„Nedovolený úder,“ volali Déliadovi příznivci a hrnuli se na zápasiště. Příznivců Kypřana však nebylo o mnoho méně. Déliades matně vnímal, že vášně okolo něho začínají nebezpečně vřít. Filippos Juda a další druhové jej vzali pod rameny a odvlekli do šaten. První, koho rozpoznal před sebou, byl rozzlobený Apollónios:
„Rozhodčí neuznal nepovolený úder! Ale ty jsi zcela zbytečně prohrál,“ obořil se na něho. „Vsadil jsem na tebe pět set drachem a teď jsem mezi všemi známými pro posměch! Kdybys byl býval o trochu více surovější, mohls toho kyperského Hérakla vyřídit hned na začátku, ale ty ses snad bál, abys mu neublížil, a tak ublížil on tobě!“
Déliades se zahleděl na brunátnou tvář svého otčíma a viděl v ní živý obraz toho všeho, co se mu náhle zcela odcizilo, od čeho by nejradši odešel a co mu bylo navýsost protivné. Trochu se sebral a chtěl odpovědět podobně ostře, ale nakonec řekl:
„Je konec, Apollónie. Už se nehodlám rvát před očima zevlounů pro tvůj měšec, a myslím, že za celý ten čas jsem ti vydělal více než to, o co jsi dnes přišel. O mnohém jsem přemýšlel, pohár přetekl a mé rozhodnutí je nezvratné. Dlouho ve mně klíčilo, ale dnes dozrálo. Odejdu z Efesu. Kam, nevím. Bohové povedou mé kroky.“
Jen co to řekl, hned si uvědomil, že jeho rozhodnutí nebude zcela tak snadné, jak by bylo bývalo přede dvěma dny. Tehdy mohl jednat svobodně jen za sebe, ale nyní tu byla Raelynn. Pozval ji do svého života a přehradil řeku jejího osudu, byl tedy za ni odpovědný bohům.
Poodhrnul opatrně závěs a strnul. Lůžko bylo prázdné. Pečlivě poskládaná přikrývka jej udivila. Tak přeci! Zbytečně včera nakoupil spony a náramky, které viděl na stolku vedle lůžka. Ležely zde opuštěné všechny do jednoho, vyrovnané na hromádce šatstva. Něco z věcí, které si Raelynn vybrala na tržišti, zde však chybělo. Jen si nemohl vzpomenout, co postrádá. Na chvíli jej zaplavila úleva. Včera podlehl tak bláznivě nahodilé náladě a Filippovu našeptávání, jednal bez rozumu, veden slepým citem. Vždyť co je mu po děvčeti z národa, jehož zvyky jsou Helénům tolik vzdálené? Co od ní očekával? Tolika jiným lidem bohyně Tyché připravila těžký osud v této době vleklých válek mezi diadochy.
V hlavě mu nicméně vyvstávala neodbytná otázka. Kam asi uprchla? Co jí čeká? Koho potká Raelynn na svém bezcílném putování odnikud nikam? Raelynn. Přistihl se, že její jméno tiše opakuje s nádechem nahořklé něhy a že přitom cítí v hrudi nepříjemné prázdno.
Zahnal ty bludné pocity a sestoupil po schodech k peristylu. Na prahu vstupní chodby se zarazil a ucouvl za ostění. Z atria k němu dolehl zpěv. Byla zde! Neodešla. Rozechvěle si přejel dlaní čelo. Na okraji nádržky s vodou zahlédl odložený lněný chitón. Postoupiv mezi sloupy, skryl se za jeden z nich. Načervenalý bronz Raelynniných vlasů vodou ztmavl a bohaté prameny se rozprostřely po hladině okolo dívčí hlavy jako paprsky, rozjasněné skutečným sluncem padajícím do atria.
Raelynn doplavala ke kamenného obrubníku, zaklonila hlavu a odrazila se zpět do třpytivých vlnek. Chvíli splývala naznak s očima zavřenýma a rukama rozepjatýma, jako by chtěla obejmout oblohu. U mramorové nymfy uprostřed nádržky se na chvíli nehybně přidržela slizce mokrého nazelenalého kamene. Cítila se tak zvláštně po tom všem, co jí potkalo, dokonce i vzduch voněl jinak, a nečekaný zvrat včerejšího dne nedokázala dosud plně pochopit. Strach, děs a beznaděj přecházejících časů se proměnily tak rychle, že si připadala ve snu a nevěřila zcela svým smyslům. Nedůvěru k vlastnímu vnímání se pokusila zdolat slovy písně, která se jí náhle zrodila na rtech:
"Ústa hvězd oněměla, jejich píseň - kde je?
Vstříc prázdnu noci zní jen dávná ozvěna.
Chladná jak čepel nože, v touze bez naděje,
Dobrého lidu dcera teskní ztracená.
Někdejší marně hledá píseň v němém třpytu,
budoucnost neumí již čísti z hvězdých drah.
Raelynn naslouchá, však nic víc nezazní tu,
než chvění křišťálu, pohřbené v hlubinách
Z domova vytržena a jako laň štvána,
zde v krajích vyprahlých mi nikdo neprozradí,
jak skrze závoj mlžný otevře se brána
k bělostným útesům země věčného mládí
Přítomnost bohů v skrytu dubového mlází
často jsem nalezla dle zvyku svého kmene.
Všude teď hledám, ale stejně nenacházím,
ten dotek prchavý jak světlo okřídlené."
Vstala ve vodě, vlasy ji pokryly od temene hlavy až k hladině, i protáhla obě ruce do výše s dlaněmi natočenými vzhůru, a její zpěv nabyl na vroucnosti. Raelynn zpívala jazykem Keltů, v tesklivé tónině své vzdálené domoviny.
"Schoulila ráda bych se v náruč mocných paží,
před zlobou nelítostnou by mne ochránila,
spící mne uložila domů na zápraží,
i když si připadám jak zavržená víla.
Nezjevný vládče, který ve všem máš svůj podíl
vzývám tě poprvé, podruhé, potřetí,
jsem Dcera slunovratu, kterou ty jsi zrodil
sejmi již z Raelynn záhadné prokletí.
Já chci být šťastna jako kdysi v lůně matky,
tichá jak úlitba, něžná jak louka v květu
Jak vroucně toužila bych vrátit všechno zpátky
A prožít znovu blaho bezčasého letu."
Hlas hebký a temný jako kožešina černého pantera v Déliadovi vyvolal mrazení a současně jej prostupoval žárem. Nerozuměl z písně ani slovo, a přesto vnitřně tušil její smutek. Dobře věděl, že nebyla určena jeho uším, a proto se hodlal nepozorovaně vrátit zpět do oiku. V tu chvíli však protrhl klid peristylu lomoz, bušení, smích a pokřik za vstupními dveřmi, ty se vzápětí rozlétly a do sloupové chodby vpadlo několik rozjařených mladíků v čele s Filippem Judou.
„Déliade, příteli!“ vykřikl Filippos, když jej zahlédl na konci chodby. „Myslím, že před tak těžkým a nebezpečným zápasem bys potřeboval trochu rozveselit. My všichni tě pak budeme povzbuzovat v palaistře, aby se soupeř zalekl už jen našeho řevu.“
„Nesmíme připustit, aby zlatý věnec odplul z Efesu,“ ozval se další. „Bojovník jako je Déliades však tu tupou horu svalů z Kypru zdolá obratností těla i mysli, tomu věřím!“
„Rád tě vidím, Filippe, i tvé přátele, “ řekl poněkud neupřímně Déliades, „ale nemyslíš, že je vás na neohlášenou návštěvu víc než dost?“
„Zaklínám se Afrodítou!“ vykřikl jeden z kumpánů, jehož Déliades znal pod jménem Kineas. „Konečně uvidíme, jaký to tu Déliades ukrývá div světa! Promiňte, ctnostní Heléni, myslím barbarského světa, ovšem!“
Ostatní se rozchechtali. Polekaná Raelynn se rychle ponořila až po ústa a skryla se za okrajem nádrže. Rozjaření mladíci však neomaleně přišli až na okraj a shlíželi na ni dolů. Déliades kvapně strhl z věšáku na prahu oiku těžký koupací plášť z ovčí vlny, rozrazil hlouček a přiklekl k Raelynn. Ta kryta pláštěm hbitě vyklouzla z vody a zatočila se do něho jako hlemýžď do ulity. Pak rychle sebrala své domácí trepky i chitón a chystala se uprchnout do domu. Kineas, už tak brzy po ránu mírně ovíněn, ji však chytil za ruku.
„Dopřej nám přeci potěšení své přítomnosti, rudovlasá krásko ze severu! Všichni toužíme vidět, za co Déliades utratil své poctivě vysoutěžené peníze a posoudit, zda je neměl raději propít s námi v kapeleiu!“
Rozhořčený Déliades počastoval Filippa Judu vyčítavým pohledem, ten však s rozpačitou omluvou rozhodil paže a obrátil bezradně oči v sloup. Zjevně nebyl potěšen situací, která se mu vymkla z rukou.
Kineas drze strhl odcházející Raelynn zpět k sobě, ale ta se nečekaně bystře otočila, vytáhla cosi z trepky, a vzápětí už Déliades věděl, který z předmětů zakoupených na tržišti u lůžka scházel. Kineas zvířecky zařval, pustil dívku a chytil se za předloktí. Krev mu crčela z probodené ruky a odkapávala na mramorovou dlažbu. Raelynn se prosmykla z kruhu ven a ukryla se v hloubi domu. Rozlícený a klející Kineas ji chtěl pronásledovat, ale Déliades mu tvrdě zatarasil cestu. Kineas zbrunátněl a byl by se pustil do šarvátky, kdyby se vedle Déliada nepostavil Filippos do rohovnického postoje. Tak chvíli jen stál a láteřil, než se ostatní dali do nevázaného smíchu a začali si tropit z postiženého šprýmy.
„Tady máme malou ukázku toho, jak si Déliades užívá milostných radovánek,“ zvolal kdosi rozpustile a následovala opět salva bujarého veselí. Nakonec to byl Filippos Juda, který s provinilým pohledem vypoklonkoval bujnou sešlost ze dveří, když předtím mlčky plácl dlaní Déliada po zádech, aby vše zlehčil.
Déliades vyběhl spěšně do patra domu a našel Raelynn v jejím pokoji skrytou pod přikrývkou. Opatrně se dotkl jejího ramene.
„Raelynn, vždyť už víš, jaký je Filippos, a jeho přátelé nejsou jiní, zapomeň na to!“
„Nemohu,“ vzlykala, „když náhlý strach, vždy okolo Raelynn stíny křídel bohyně Vanth. Přijde rychle. Obestírá mysl. Ovládá mne svou silou. V tu chvíli ona jako já. A bohyně Vanth …..“
„Nikdy jsem neslyšel o bohyni Vanth. Neznám keltská božstva.“
Přikrývka se pohnula, Raelynn vylezla ven a zahleděla se vzdorovitě stranou.
„Vanth ne od Keltů. Doprovází Etrusky když blízko smrt,“ řekla po chvíli tiše.
„Etrusky? Co ty máš společného s tím záhadným a polozapomenutým národem?“
„Můj otec nalezl matku tam odkud slunce. Ze země Rasenna,“ odpověděla Raelynn a otřela si obličej okrajem přikrývky. „Raunthu si přivedla nové bohy. I skryté vědění svého lidu, její otec byl lukumo.“
Déliades upřeně hleděl na Raelynn se rty sevřenými napětím. Do její zbledlé tváře se pozvolna vracela červeň. Vybavil si její zrůzněný obličej ve chvíli, kdy probodla Kineovi paži a zamrazilo jej. Svářely se v něm dva protikladné pocity. Chtěl by tu cizinku blíže poznat, a současně z ní měl obavy. Byla tak neznámá a vzdálená, přitom jako by jím pronikala naskrz. Zazdálo se mu, že by se možná zoufale toužila podělit o svá tajemství, ale současně si je bránila úzkostlivě jako divoké zvíře.
„Snad ti není proti mysli, že jsem nechtěně vyslechl tvou píseň, Raelynn,“ zeptal se. „Nerozuměl jsem slovům, ale ten nápěv by svou hloubkou stesku rozplakal i Dionýsa!“
„Nemusíš vysvětlovat slova, jestli cítíš chvění neviděných křídel bohyně Lasy,“ tiše řekla. „Znamená tedy píseň pro tebe také. Protože, ty jsi Raelynn do svého domu nechal vejít a ty nic nevíš o ní.“
„Ani ty o mně,“ odpověděl. „Ale já mám poslední dobou tušení, že sám nevím ani moc o sobě.“
Zahleděla se na něho dlouze a zkoumavě. Její oči jej na okamžik pohltily propastně vzdálenou hlubinou, až jej obestoupil závratný strach z nepoznaného a zaznamenal bezmocný pocit, že se do té hlubiny střemhlav řítí. Ale ona oči sklopila a podotkla:
„Řekové rádi hromadí slova, jak jsem nalezla, a je jim to potěšením zvídat tajemství světa. Keltové to drží v srdci a mlčí. Možná se méně vzdalují svým bohům.“
„Chtěl bych ti odpovědět podobně, písní, ale nesvedu to, Raelynn. Je pravdou, že naši bohové stojí bezmála na každém nároží a mnohdy se za ně prohlašují i lidé, před kterými nemám ani špetku úcty. Zato vím dobře, co od našich bohů mohu očekávat, ovšem kromě paní Tyché, řídící lidské osudy,“ dodal s pousmáním.
„Ty jsi zdatný bojovník, jak já slyšela, Déliade,“ řekla. „Mezi keltskými muži bys tím obdržel obdiv, udatnost boje je jim ctností.“
„Já nenalézám v boji přílišné zalíbení,“ zavrtěl hlavou Déliades. „i když několik let cvičím v palaistře a utkávám se v mnoha soutěžních disciplínách, přičemž můj nevlastní otec vydělává na sázkách a dává mi z toho podíl. Povzbuzování a jásot přátel v hledišti je ovšem opojné, stejně jako i odměny a věnce za vítězství, to musím přiznat. Doprovodíš mne do palaistry, Raelynn?“
Chvíli naň upřeně hleděla, i viděl dobře, že po střetnutí s Kineem se bojí vyvolávat pozornost. Řekla :
„Rudé vlasy mohou přivolat nedobrou všímavost. Prý Keltové ve válce s Helény.“
„Můžeš je skrýt pod frygickou čapku, Raelynn,“ nuceně se zasmál Déliades, ale pochopil dobře dívčiny obavy ve válkou zjitřené době.
„Dobře tedy,“ dodal po chvíli. „Zůstaň v domě a sešli mi svou bohyni Vanth, aby znásobila mé síly v zápasu.“
Nevšiml si, jak se dívka zachvěla a její zorničky se zúžily.
Písčitý ovál palaistry obležený povykujícími zástupy tonul v poledním žáru. Déliades cítil, jak jej slunce sytí svým teplem a napětí ve svalech jen dříme, čekajíc na svou chvíli.
„Nyní se ke konečnému agónu o zlatý věnec ve všeboji připraví Déliades, syn Apollóniův, a Promachos z Kyrény, vítězové všech dosavadních soutěží,“ zvolal herold a mávl praporem. Z tribuny zahřímal jásot, povyk a halekání. Proti Déliadovi vběhl na písek palaistry podsaditý kučeravý atlet se sebebejistým výrazem. Funěl jako zvíře a pod jeho bosými chodidly písek doslova vířil. Nezdržoval se obvyklým obcházením a obhlížením, ale ihned zrychlil svůj běh a řítil se přímo vstříc Déliadovi. Sázel-li na překvapení, podcenil soupeřovu zkušenost. Déliades naznačil tělem úhyb vpravo, ale místo toho se prudce otočil do leva a skočil Promachovi po nohou. Dopadl do pokleku, uchopil protivníka okolo stehen a vyzdvihl jej do výše, takže ten ztratil oporu a dopadl ztěžka na bok. Než se vzchopil, zalehl jej Déliades napříč těla tak, že jedna ruka byla přimáčknuta plnou vahou obou zápasníků k zemi. Druhou se mu snažil zkroutit za záda, ale Promachos svou paži vyprostil a zaklesl ji za Déliadovu šíji. Sevřením svalů mu přiškrtil dech a Déliades se chtě nechtě musel celý nadzvednout, aby dokázal tlaku vzdorovat. V obecenstvu zesílil křik příznivců obou zápasníků a někteří vstali ze svých míst, aby lépe viděli. Promachos vší silou vysvobodil i druhou paži a celý se převrátil, takže Déliades přes něho učinil kotoul a dopadl na záda. Teď byl nahoře jeho soupeř, a protože se jednalo o volný způsob boje, zasypával Déliada pěstními ranami. Ten si kryl tvář a břicho a ve chvíli, kdy se jej Promachos pokusil ještě více zalehnout a posunul tak svou hlavu dál, prohnul se jako kočka a kopl jej kolenem do temene. To stačilo, aby vyklouzl ze sevření a vzápětí uštědřil Kypřanovi ránu pěstí do hrudi, až mu vyrazil dech. Přiskočil k němu, aby ho strhl k zemi, Promachos však začal schválně padat naznak a strhl tím Déliada sebou. Přitom skrčil obě nohy pod jeho slabiny a během pádu je opět narovnal. Tím Déliada nadzvihl a doslova přehodil přes hlavu za sebe. Pískání a povzbudivé či urážlivé výkřiky byly ohlušující. Déliades se zdvihl do pokleku, ale Promachos byl o okamžik rychlejší a kopem do ramene jej opět srazil k zemi, a znovu a znovu. Déliadovi se však podařilo jeho nohu zachytit a zkroutit. Promachos upadl, ale v pádu vymrštil druhou nohu a zasáhl kopnutím Déliada pod pás. Byl to nedovolený úder. Ukrutná bolest jej zkroutila neovladatelnou křečí. Déliades se přesto pokusil vstát, ale tma obestřela jeho zraky a útroby se převalily jako zraněné zvíře. Dávil do písku arény a ani nevnímal, jak je jeho soupeři zdvižena paže na znamení vítězství.
„Nedovolený úder,“ volali Déliadovi příznivci a hrnuli se na zápasiště. Příznivců Kypřana však nebylo o mnoho méně. Déliades matně vnímal, že vášně okolo něho začínají nebezpečně vřít. Filippos Juda a další druhové jej vzali pod rameny a odvlekli do šaten. První, koho rozpoznal před sebou, byl rozzlobený Apollónios:
„Rozhodčí neuznal nepovolený úder! Ale ty jsi zcela zbytečně prohrál,“ obořil se na něho. „Vsadil jsem na tebe pět set drachem a teď jsem mezi všemi známými pro posměch! Kdybys byl býval o trochu více surovější, mohls toho kyperského Hérakla vyřídit hned na začátku, ale ty ses snad bál, abys mu neublížil, a tak ublížil on tobě!“
Déliades se zahleděl na brunátnou tvář svého otčíma a viděl v ní živý obraz toho všeho, co se mu náhle zcela odcizilo, od čeho by nejradši odešel a co mu bylo navýsost protivné. Trochu se sebral a chtěl odpovědět podobně ostře, ale nakonec řekl:
„Je konec, Apollónie. Už se nehodlám rvát před očima zevlounů pro tvůj měšec, a myslím, že za celý ten čas jsem ti vydělal více než to, o co jsi dnes přišel. O mnohém jsem přemýšlel, pohár přetekl a mé rozhodnutí je nezvratné. Dlouho ve mně klíčilo, ale dnes dozrálo. Odejdu z Efesu. Kam, nevím. Bohové povedou mé kroky.“
Jen co to řekl, hned si uvědomil, že jeho rozhodnutí nebude zcela tak snadné, jak by bylo bývalo přede dvěma dny. Tehdy mohl jednat svobodně jen za sebe, ale nyní tu byla Raelynn. Pozval ji do svého života a přehradil řeku jejího osudu, byl tedy za ni odpovědný bohům.
Žádné komentáře:
Okomentovat