Synopse Právo azylu

Luděk Václav Wellner
PRÁVO AZYLU
synopse k historickému románu

Historická románová freska PRÁVO AZYLU se odehrává v řecko-egyptské středomořské oblasti na sklonku 4. století před Kristem. Základní strukturou děje je osobní výpověď mladého muže z města Zariaspy, budoucího proslulého hudebníka, zpěváka a básníka Korrhaga. Do jeho dospívání v neveselém přítmí chrámu polobarbarské bohyně vod na periferii říše Alexandra Velikého vstupuje mlhavé tušení vlastního tajemného původu. Toto tušení přeroste v touhu poznat život velkých helénistických měst Řecka a Egypta. Po ztrátě matky jej nedrží už nic. O svém otci ví jen to, že byl vysokým důstojníkem Alexandrovy armády, ale nezná ani jeho jméno. Přesto v sobě živí naději, že jej v daleké Heladě najde, ale jeho představy o světě, lidech a bozích jsou omezeny dosavadním světem chrámových zdí a přísným řádem východního barbarského kultu. Něčím však vyniká. Schopností spatra veršovat slova svých písní a nádherným hlasem, cvičeným v umění dosud na západě nevídaném: vícehlasém zpěvu. Toto umění mu otevře mnohá dveře i srdce významných osobností řeckoegyptského světa.

Patnáct roků po smrti velekrále Alexandra se rozměry známého světa rozepjaly do ohromující šíře. Tradice a náboženství národů se střetly a promísily, dávné jistoty a pevné opory obyvatel se rozplynuly v záplavě nových poznatků a objevů. Individualita člověka jako jedinečné osobnosti je náhle novou, mnohdy problematickou skutečností. Člověk je postaven na práh neznáma. Pojmy svoboda a odpovědnost nabývají nových podob. Není snadné se s tím rozmachem životního prostoru vyrovnat.
Bývalí generálové Alexandra Velikého vedou neustálé války o dědictví a o diadém velekrále. Posvátno a magie ztrácejí na prahu nové éry svou sílu, ale dosud žijí a přetavují se do nové podoby. Zanikají kulty tradičních bohů a vznikají nové. Nové vynálezy a nové filozofické názory mění tvářnost světa jako dosud nikdy v historii. Celé Středomoří včetně Egypta i Judeje je schopné dorozumět se společným jazykem koiné, který se samovolně vytvořil z klasické řečtiny. Ani Korrhagova píseň není ušetřena těchto zmatků. Když na své cestě na Západ navštíví Babylón, zní v jeho písni:

Ať Makedoňan, Řek či Žid,
chaldejský nebo Baktrijec,
či Egypťan snad, nebo Lýd?
Kdo rozhodne tu prostou věc?
Vždyť předkem mým snad dávno byl
ten, který hadem oklamán
v zahradách rajských zatoužil
bohům být roven, světa pán.
Však v prach se obrátil a dým,
zjevuje se mi ve spánku.
Babylónie, prachem svým
zapadlas do mých opánků.
Ohromen upírám své oči na oblohu
v naději zahlédnout snad záblesk světla bohů.
Napínám oči do temnoty,
drobnými krůčky kráčím blíž,
nohy sevřeny poutem hmoty.
Prach tiše šeptá: „Blázne, slyš!
Prach jsi a v prach se navrátíš!

Už cestou Korrhagos poznává střípky dávných mystických nauk a cosi neznámé, prchavé jako vůně, se dotkne jeho srdce, zprvu nenápadně, ale zato nesmazatelně. První souboj na meče i filozofické hovory mu přinesou první přátele, kteří jeho život v mnohém ovlivní.
Za vládkyni tehdejšího světa je příznačně považována bohyně náhody a osudu Tyché. Rozmarná Olympanka zavede Korrhaga do síní marnotratného života ve společenství bohatých alexandrijských floutků, hejsků a hetér okolo mocného Eurylocha. Korrhagos nevychází z údivu, okusí slávu a obdiv za své umění, zlato mezi prsty, přízeň a intriky dívek, zároveň však trpí bezobsažnou plytkostí ubíhajících dnů, povrchností poprvé prožité lásky.Rozhovory s přemýšlivěji založenými přáteli i návštěva hrobky velekrále Alexandra, jehož legenda dosud září živým ohněm, potírají absurditu světa, která na něho občas dopadá. Židovský přítel Gedeon patří k jeho nejbližším důvěrníkům. Náhodná obchodní cesta na jih, do krajů, kde staroegyptská faraónská kultura nebyla dosud poznamenána řeckým živlem, mu přinese neuvěřitelné osudové setkání. Egyptská kněžka Beneret zůstane v jeho mysli jako klenot a symbol krásna pro všechny budoucí dny, kdy ještě netuší hlubokou a zákonitou propojenost jejich životů.

Ach, kráso bez konce, půvabe beze jména,
tvou jemnou tvář za vlasy poloskrytou
snad vykroužila sama stříbropěnná,
co Řekové volají Afrodítou!

Korrhagos si je vědom síly staré egyptské magie, ale v okouzlení ztrácí rozum, když v přítomnosti nezemských sil na tajném obřadu v Horově chrámu pronáší zaklínadlo:

Nejvyšší Bože, vyzývám tě ve tvém svatém jménu,
dej Korrhagovi Beneret tak, jako muži ženu!

Jen láska omlouvá ukvapené jednání, které je tím posvěceno i v jeho nevědomosti, to on však dosud ani nemůže tušit. Když se však vrací na sever, je to už jiný Korrhagos s jasně vytyčeným osudem.

Zatím je však nejhorším závažím neschopnost osvobodit se a kráčet cestou srdce a svědomí. Korrhagos kdysi pochopil a vycítil cosi nádherného, byl zasažen krásou, nedokáže ji však popsat. Je však v něm a nedovolí mu smířit se se záludnými a potměšilými nástrahami života. Spolupachatelství na vykrádání hrobek, vynucená zpronevěra peněz, půtky o pocty a pochybná milostná dobrodružství, to vše jej dusí svou tíhou. Zaplétá se i do politických afér, neboť jeden z jeho druhů pracuje pro vojenské kruhy řeckomakedonské vlády v Alexandrii. Napětí mezi egyptským jihem a helenizovaným severem se vyhrocuje. Díky svým kontaktům je nucen ke špionáži. Podivnou okolnost, že otcem Beneret není odbojný jihoegyptský kníže, ale ve skutečnosti známý makedonský dobrodruh Artemidóros z Pergy, si však nechá pro sebe. Z mnohého je záhy podezříván a osudové prokletí neustálého kolísání mezi dvěma protiklady se mu stále vrací. Hodnoty, kterým se doposavad klaněl, se mu drolí pod rukama a do písní prosakuje znechucení okolím i sama sebou:

Alexandrie krásná, Alexandrie hříšná,
hovíš si v zabláceném zlatém šatě svém,
putyk i chrámů matko rozvalená, pyšná,
jak jedna z nevěstek, kterých jsi domovem.
Bohové kulí svět stejně jak trusu hroudu,
co chrobák posvátný má sobě za potravu.
Však srdce váží se až při posledním soudu,
a to je zadlouho, teď nelam si s tím hlavu.
Jen zahoď, filosofe, svoje moudré svitky!
Ať řekou života tvůj osud proudem plyne.
Nabírej hrstmi, zpívej, zúčastni se pitky,
láska je pouhé zboží jako každé jiné!
To spíše kámen v poušti pokvete,
než studu ruměnec se jejich tváří zhostí!
Dřív vylíhne se kuře z pouchlete,
než navrátil by kdo ty dívky ctnosti!

Dávné svitky egyptských, řeckých, židovských a orfických myslitelů k němu hovoří mezi řádky, i když slovům stěží rozumí. Ránu přátelství s Hebrejcem Gedeonem zasadí úkladná vražda makedonského prince Alexandra, velekrálova syna, kterého společně ctili jako naději lepší budoucnosti politicky rozdrobené říše. Rozcházejí se z nepochopení ve zlém.
Pro Korrhaga není jiného východiska, než vzdorem setřást všechna dosavadní pouta. Tím se sice osvobodí z pout společenských, ale bývalí falešní přátelé jej nenechají odejít jen tak. Získává skutečná, železná pouta na palubě otrokářské lodi. Snaha o hledání otce se už dávno přerodila v touhu po nalezení pevného bodu v chaosu světa, nyní jej osud přivádí mezi bídu a ubohost těch nejvíce ponížených. Paradoxně právě zde Korrhagos nachází nový olej do lampy svého srdce a netuší, jaký podíl na tom má jedna letmá vzpomínka na jistou egyptskou dívku. Hravá Tyché jej nepřevede přes práh smrti, nýbrž představí mu přítele s tuctovým jménem Alexandros. Spojuje je nejen zajetí, ale i oboustranně tajuplný původ. A také touha po svobodě.

A tak i o zítřku teď trochu dumat smím,
proč osud zauzlil Ariadninu nit,
a východ z labyrintu marně vyhlížím.
Cosi mne v srdci nutí, i když nejsem Žid,
v jednoho jediného Boha uvěřit.
Zahynu-li zde, Bože, nech mne žíti znovu!
Nech opět rozezvučet píseň Korrhagovu!
Kdybych už nesměl nikdy potkat Beneret,
smutek mne rozdrtí, jenž nelze svěřit slovu,
a trudným zákoutím stane se celý svět.

Náhoda, úsilí a vůle, nebo zásah bohů? Korrhagos a Alexandros, konečně svobodni, přihlížejí na ostrově Délos plamenným projevům krále Antigona, nejstaršího a nejmocnějšího z velekrálových dědiců. Antigonos volá po osvobození Athén z područí diktátora a královraha Kassandra. Athény jsou odříznuty blokádou Kassandrových lodí. Ale na Délu se nalézají slavné věštírny. A věštba hovoří alespoň v jedné věci zřetelně. Přátelé ji vyslyší a ocitají se v prastarých, velebných Athénách.

„Cesta na Kerameikos ve mně rozezvoní
ozvěny mramorové duše Helady,
jež přišly z dávných let na okřídleném koni
naplnit vůní stesku slunce západy.
Pryč jsou už Théseus, Kekrops či Peisistratos,
stůl času vymeten, v poháru slávy troud.
Nezbývá málo ovšem, třeba pouhá radost
nenechat nad nesvárem slunce zapadnout.

Mytická torza bohyň oživují stíny
a bloudí paláci,
Sirény čekají na výspách Salaminy,
loď se však nevrací.
Zbývá jen v správnou dobu sklidit olivy,
uhájit vzpomínky a nevzrušovat lid.
Athény podrží si úsměv marnivý,
zaklety do mramoru budou věčně snít…"

Korrhagos získává přídomek Eumélos, dobrá píseň, v egyptštině Renefer, díky slovní hříčce významově totožný s rodovým Beneretiným jménem Nefernefruré. Tvoří své písně plné vzdoru i něhy, víry i bezradnosti, písně, které posluchače přimějí k naslouchání. Snad i proto spolu s Alexandrem zakotví v athénské herecké družině okolo Dionýsova divadla a věhlasného básníka Menandra. Kromě herců zvučných jmen je obklopen lidmi sobě blízkými, představujícími rozmanitost filozofických představ o světě a bozích. V hradbách starobylého města se střetne s členy židovské diaspory a vytuší tragiku jejich osudu pronásledovaných vyvrženců bez vlasti. Ochráncem a mecenášem divadelního života je známý světoběžník, bývalý Ptolemaiův důstojník, myslitel a umělec, legendární milovník a válečník z časů Alexandrovy anabáze Artemidóros z Pergy. Tak se setkává s Beneretiným otcem, který ovšem o své dceři nic netuší. Sebestředného dobrodruha na prahu stáří toto poznání velmi poznamená.
Alexandros, bývalý otrok a údajně rybářský syn ze Samu, jenž za nevyjasněných tragických okolností přišel o domov, podivně jemný a ušlechtilý, obtížně pochopitelný ve svých náladách i pro nejbližšího přítele, se probouzí do nové podoby. Stává se Athéňanem a vynikajícím hercem, oporou Menandrovy družiny, žení se s přítelkyní z divadla, s židovskou dívkou Míkol, a zapomíná na minulost, která jej dusila jako noční můra.
Ani Athény však nezůstávají jen idylickou starou zahradou Múz. Mladý hrdina Helady, Antigonův syn král Démétrios, dobývá město, vyhání Kassandrovu vojenskou posádku a stává se pánem města. S ním do starobylé polis vstupuje bouře politiky, společenských skandálů, intrik a boje o rozhodující slovo ve věcech veřejných. Korrhagos a přátelé z Menandrovy družiny musí čelit těm, kteří si chtějí podržet výsostné postavení i za nového pána města a obratně tomu přizpůsobují svá slova i skutky.
Politická situace dozrává k velkým změnám. Králové Antigonos a Démétrios se chystají k rozhodnému kroku k uchopení moci nad celým impériem velekrále Alexandra. Přípravám k tažení na Egypt, kde vládne jako samostatný správce části říše Ptolemaios, předcházejí strategické námluvy s jeho nepřáteli na jihu Egypta. Egyptský kníže posílá Démétriovi na znamení spojenectví svou dceru za manželku. Svatebnímu průvodu, který díky svým znalostem prostředí a jazyka vede bývalý Korrhagův druh Gedeon, se však Beneret ztratí, neboť ji netěší vidina stát se třetí manželkou bezohledného krále. Prchá na sever a síla polozapomenutého zaklínadla ji vede za jediným člověkem, o kterém však neví mnoho: jen jméno a místo pobytu. Korrhagos však v Alexandrii už dávno není. Mezitím se Gedeon jako Démétriův pověřenec v Athénách potkává s Korrhagem a přináší mu zprávu a dopis od Beneret, který mu daruje křídla. Něco více ohromujícího než hvězdná obloha leží nad spojitostí jejich životů a doprovází jej jako šepot laskavého severního větru, ať už prodlévá v Athénách, v Asii nebo na ostrovech.

Nezjevný vládce drží v rukou všechna díla,
od hor a obzorů po kvítky rozrazilu.
Dobře zná dávná lidská přání pošetilá,
toužení po lásce, toužení po azylu.

Bohyně osudu Tyché si žertovně zahrává se svými figurkami na šachovnici života. Korrhagos doprovázen Alexandrem se účastní nezdařeného válečného tažení na Egypt. Přicházejí do Alexandrie v cárech a bez prostředků. Musejí pracovat v docích. Později získají místo na lodi, která má za úkol prorazit blokádu ostrova Rhodos. Svobodný ostrov je totiž obléhán Démétriem v odvetu za to, že při útoku na Egypt zůstal loajální Ptolemaiovi. Beneret se zatím jako družka proslulé hetéry Lamie ocitá na Démétriově lodi. Ale Korrhagos Lamiu dobře zná už ze svých pěveckých začátků v Alexandrii. Za účast na porušení blokády ostrova je odsouzen na smrt. Korrhagos, jehož ruka je navyklá hudebnímu nástroji, je nucen sevřít zbraň v boji o život. Bohyně Tyché však své svěřence jen škádlí. Přímo z pod rukou krále Démétria si odvádí Korrhagos znovunalezenou Beneret do Athén, následován věrným Alexandrem. Ale štěstí jen násobí obavy z budoucnosti v této podivné době:

„Strach přítelem věrným je člověka každého,
dřív bál jsem se toho, že mineš mě navěky.
Teď v strachu se utápím, maje tě po boku,
že řízením osudu ztratím tě jednou zas!“

Starý služebník Múz Artemidóros je svou dcerou tak okouzlen, že svou žárlivostí málem Korrhaga zahubí. Za dramatických okolností vstupuje do hry opět král Démétrios, který nevědomky způsobí obrat v jeho myšlení. Korrhagos a Beneret se stávají mužem a ženou podle řeckého obřadu, jak bylo předpovězeno.
Artemidóros z Pergy procitá ze svého poblouznění a vrací se na ostrov Théru, kde se hodlá nadobro usadit a kde po něm dodnes zůstaly památky na jeho život. Zanechává Korrhagovi vše, o čem snil: čestný úřad agónotheta, správce divadelního života v Athénách, sbírky vzácných filozofických i mystických svitků, a především svou obdivovanou dceru. Ale bohyně Tyché se až zalyká smíchy nad tím, jak vše opět otočí jak na hrnčířském kruhu a v prach obrátí lidskou pošetilou touhu po pevném přístavu v bouři života.
Vše začíná nastudováním nové Menandrovy hry s velmi citlivým tématem, vynuceným politickými tlaky v úřadech města. Alexandros v hlavní roli následníka makedonského trůnu, prince Alexandra, před lety zavražděného, pod psychickým tlakem znovuoživené hrůzy odhalí pochmurnou historii královského rodu Argeovců. Teď už je objasněna udivující noblesa a vzdělání prostého rybářského mládence! Nic už však nebude jako dříve! Další ohromující odhalení následují. Menandrovi nepřátelé tvrdě vystoupí proti divadlu, do toho přichází hrozba války, neboť král Antigonos, nejmocnější z velekrálových dědiců, se rozhodl definitivně skoncovat s rozdrobením impéria. Alexandros prchá z Athén, Korrhagos je poslán do vyhnanství za prohřešek, o kterém nic netušil. Zvláštní židovská osada Ahavat Olam v malé Asii, prodchnutá neviditelně křehkým, ale nepojmenovatelným tajemstvím, se stává novým místem, kde se přátelé potkávají. Ale potkávají se i jinde. Ve středu jedné z největších bitev starověku, v bitvě králů u Ipsu. Ruka navyklá strunám musí opět uchopit meč.

Z mrákot jsem procitl, krev z tváře setřel dlaní,
zásahem sekyry jsa ještě omámen.
V tom kalném, uplakaném dni, kdy znenadání
největší říše světa padla jako kmen,
utichla vřava. Pouze mraky nebem plynou,
v tichu křik havranů zní hluše nad planinou.
Povstal jsem, opřený o rozseknutý štít,
na rány zkrvavené přitiskl si šat.
Slyšel jsem hlasů padlých tichý nářek znít,
sbor duchů na svůj osud krutý žalovat.
Uši mé drásali svou lítostí a hněvem,
nebylo kam se ukrýt před tím truchlozpěvem.
Ach proč jsi jenom, Gedeone milý,
mezi nás musel tehdy znovu přikvačit?
Snad žili bychom dál tak, jak jsme žili,
a nikdy netoužili slávy víno pít.
Proč tolik krásných lidí kdysi plných jasu
teď leží pobitých k hrůznému hodokvasu?

Vítěze bitvy předvídali mnozí, ale málokdo mohl tušit, jak snadno se mohou mýlit. Židovští osadníci z Ahavat Olamu pod tlakem změněných okolností prchají a s nimi jdou přeživší účastnící bitvy, které sem osud přivedl. Starý Artemidóros, Korrhagos a několik přátel, a také Beneret. Málokdo tušil, že přeci jen byla přes své mládí kněžkou s vysokým zasvěcením. A o schopnostech egyptské posvátné magie, byť pohasínajících s příchodem nového věku, se vždy v Heladě vyprávěly legendy. Nyní se Korrhagos dovídá definitivní pravdu o svém otci, která je zcela jiná, než si kdy představoval.

Gong bohů doznívá, vlnka se vrací zpátky,
věčnosti oceánu vzpurné vlnobití.
Člověk se znovu vrací zpět do lůna matky,
dýchaje s ostatními stejným dechem žití.
Kéž lyra Orfeova na cestu mu svítí,
když ústa nadechnou se k věčné otázce,
a v rukou toho, jenž je strážcem všeho bytí,
promlouvá sladkobolným hlasem o Lásce.

Inspirace i v nejvypjatější chvíli přináší Korrhagovi slova písně o Lásce, ve které se potkává řecká filozofie, egyptská mystika, židovské náboženství i proroctví o příchodu Mesiáše. Píseň doprovází židovské uprchlíky, jimž v patách ujíždí vojenský oddíl nelítostných pronásledovatelů. Motivem je pomsta za loajalitu Židů k Démétriovi, jehož válečnému loďstvu poskytli přístav v zálivu poblíž osady. Ozbrojence vede však někdo, koho Korrhagos velmi důvěrně zná. Nic není náhoda a kruh osudů se uzavírá.

Je mýtus o návratu ke ztraceným rajským zahradám jen marností tváří v tvář realitě smrti, násilí a bezpráví? Je síla modlitby a víry jen iluzí nebo silou nezměrné moci opravdové, oslnivé skutečnosti? Nestačí jen procitnout? Korrhagos Eumélos se vždy podvědomě stavěl na stranu bezmocných a doufajících, a stále má v paměti záblesk okamžiku prozření za závoj lidské nevědomosti, který nelze zapomenout. Láska a víra stala se mu mečem i štítem. Proti železné zbrani tasí ostří své písně a zaklíná jím démona prchlivé a potměšilé lidské zloby:

Tanči a zpívej, sladká paní z dávných časů,
jednou i bohové připijí na tvou krásu!
Až vůni ucítím, co vzlíná ze tvých vlasů,
už váhat nebudu, vše čím jsem, daruji!
Nechci být navždy pouhým stínem ve sluji,
vždy živý přicházím, doufající a snící!
Hladovím po chvíli, kdy budu moci říci:
tanči a zpívej, lásko nepomíjející!

Bouřlivý osud přiměje Euméla znovu uchopit opravdovou železnou zbraň, když je zapotřebí čelit krutosti a bezpráví. A tolik je toho před ním nepoznaného! Každá další komnata otevírá vchody do několika nových, neznámých sálů. Potomek starého faraónského rodu princezna Beneret je statečnou průvodkyní těmito chrámy ducha. Nic na světě není jisté a spolehlivé, i meč zrezne a na vítěznou bitvu se zapomene, pomníky a stavby se zhroutí v prach. Proč se však naděje znovu a znovu obrozuje a vstává jako bájný Fénix z vlastního popela? V třesku zbraní a hučení řítící se záplavy jedna píseň končí a druhá začíná. Ale soumrak také vždy předchází novému úsvitu…

Otevři oči mé, nádherou oděná,
ať skokem v oblacích dotknu se pláště Dia!
V šepotu zemských sil nebudou bez věna
ženich a nevěsta Velkého mystéria.
Můžeš svět prochodit v nezhasitelné touze,
vydobýt pro sebe moudrosti drahokam.
Přesto však branou srdce vstoupit může pouze
ten, jehož srdce bude větší než on sám.

Odpovědí je tolik a jen jedna z nich je pravdivá. Anebo… možná jsou pravdivé všechny. Krystal se otáčí a mění úhel zření, jen píseň Korrhaga Euméla zůstává po čtyřiadvaceti stoletích stejná.

Věcné poznámky k románu:
Kniha vznikala na základě hudebních i historických inspirací. Mimo hlavní osudy klíčových postav sleduje tehdejší politické události po smrti Alexandra Velikého a kulturní, společenské, ekonomické, filosofické i duchovní proměny, provázející toto dramatické období. Většina osob a událostí jsou historicky a archeologicky doložené. Reálie byly konzultovány s odborníky Národního Muzea, Sekce přátel starověkých civilizací, Egyptologického ústavu UK, Ústavu pro řecká a římská studia, Židovského muzea a Filosofické fakulty UK. Vyšla v zimě 1997 v pražském nakladatelství Argo. Rozsah románu je cca 600 stran, kniha obsahuje veršované texty všech dvaceti čtyř Eumélových písní v kontextu historických událostí.